nikdy z autorit, nýbrž z látky samé, náležitě urovnané
a utříděné, z ní si odvozoval more geometrico principy
samozřejmé a odsud vyvíjel větydalší,důsledkysňaťé
s faktů snažil se vždycky dokázati, ježto jinak jich
přijmouti nemínil.

Ale předmět životního studia Dobrovského byl na
•dobro jiný, než jaký si byla obrala kritická filosofie
Descartesova, od níž přijal hlavně noetický základ a
myšlenkovou metodu. I potřeboval ještě učitele a vzoru,
který by Descartesovu filosofickou kritiku přenášel
do zkoumání historického a vůdčí zásady mistrovy
osvědčoval v drobné vědecké praksi, našel jej v
proslulém původci Dictionnaire historique et critique, v Pierru
Baylovi, jehož samo jméno mělo mezi pravověrci,
autoritáři a církevníky zvuk přímo ďábelský.

Pierre Bayle nebyl ani samostatný myslitel,anivyni~
kající spisovatel, nýbrž právě jen kritik, který zkoumal,
osvětloval a opravoval cizí chyby a omyly,
nahromaděné povrchní polyhistorií a lehkovážnou ortodoxií
předchozích století. Opatrně a s plodnou skepsí
ohledává všecky doklady pro běžné mínění a nikoliv
autorita, nýbrž důkaz mu stačí, aby je ověřil. NeposkytujHi
mu důkazy jistoty, nezatajuje, že věc zůstává spornou,
pouhé důminky pranýřuje a pro rozpory a sporné
otázky má čich nevyrovnatelný. Není dosti podružného
data v politických dějinách, ani dosti nesprávného
knih opisného neb biografického údaje v článku o
zapadlém učenci, aby mu nestály za dlouhou,
monografickou výpravu k původním pramenům, jde •. li při tom

23