mu dalšímu lyrickému vývoji a po knize Hrdinné
touhy jako lyrik trvale zmlká.

Jest třebadonisti zralé mužnosti, abys pochopil
zcela zvláštní smutek, který se - snad jen
bezděčně - klene nad touto vnitřně rozeklanou
sbírkou zpovědí a historických zpěvů, shrnutou
v knižní celek nedlouho před básníkovou
padesátkou; její většinou tvrdý a hutný verš beze
zpěvnosti a obrazů nedovede se rázem vetříti do
přízně čtenářovy. Smutek ten nezáleží v obsahu knihy,
kterou se opět s přímým pohledem a vztyčeným
čelem ke slovu hlásí věřící srdce, myslivá hlava,
statečná vůle věrného optimisty, či chceme-li,
klidného melioristy s evolučním přesvědčením.
Ale v tom, kterak zde lyrik předčasně skládá
zbraň, aby ustoupil předmětnému epikovi
neosobních evokací, jest nesporně rys smutku, podobný
tesknotě letního odpoledne" když slunce zajde za
mraky. A přece lyrik, který v naardenské Dumě
váží na vahách bolesti a svědomí celý osud svého
národa, v Elegii až k sebetrýznění se mučí
rozporem české minulosti a přítomnosti, aby na
konec přece uvěřil v hrdinské Ano, v Písni ("Plno
důvěry vyběhlo srdce mé") se ve skladných
rysech zpovídá z celého svého osudu a v Jitřní
rozvádí learovské motivy ve, vesměrnou symfonii H
lyrik ten má co říci a jest hoden pozornosti jako
přímý a pravdivý mluvčí mužné kontemplace,
která myslitele volá k odpovědnosti, občana k činu,
dívku a růži k rozkvětu a okamžik k prodlení.

František Táborský - lyrik zmlkl předčasně
- ne však z nedostatku vnitřního zdroje. Bohudí·
ky, nezmlkl Táborský básník. Ten se neozývá jen

187