90

feui1letonistika z něho vychová humoristu. Mládí
Nerudovo nejen nemělo humoru ve vyšším smyslu,
nýbrž pohřešovalo i jarého, bezstarostného veselí:
ranní poesie Nerudovajest zachmuřená, podmračná,
ironicky zádumčivá. Kde v první jeho novelistické
próse shledáváme slabé záblesky úsměvu, jest to
onen slad~obolný smích jeanpaulovský a
boernovský, ienž se namáhavě prodírá slzami iidumila a
zádumčivostí pozdního romantika - upří1išený
subiektivism brání, aby se pozorovatel oddal svému
předmětu.

Nyní, na prahu šedesátých let Neruda se
nejprve dosti zevně ci násilně nutí do zábavného
veselí, avšak pozvolna dospívá k opravdovému
humoru, změniv svůj vztah k lidem i k věcem. F
euilletonista snaží se baviti své čtenáře vtipem,
groteskou, karikaturou, kde nedostačí literární
pointisace, neváhá se uchýliti k pouličnímu šprýmu j kde
selže rozmarné vnuknutí, sahá N.eruda ke knižním
pomůckám a tak Se snůškami groteskních a šprý-·
movných příběhů a narážek po ruce sestavuje své
besídky. Bylo již častěji, nejpodrobněji Oldřichem
Sýkorou a Albertem Pražákem, ukázáno, že tento
postup, nehovějící sice naprosto běžné představě o
tryskaiícím zdroji rozmaru a vtipu, avšak shodující
se úplně s Nerudovým postupem slovesné práce
vůbec, má svá období: jak Neruda až k rozhraní
sedmdesátých a osmdesátých let byl pečliVým, d '1_
myslným a vynalezavým mistrem mosaikového
skládání, kdežto pozdějí dbal nehrubě o plán a o
rozměry kamínkového obrazu a spojoval dosti libo
volně, co nápad mu přinesl, takže oba příznačné
názvy, jimiž Neruda knižni sU1}šky svých feuilletonů
"Stuclie krátké a kratší" a "lerty hravé i dravé"