a důk1adné prllpravy věcné, těká od nápadu k
nápadu a hojností slov zakrývá nedostatek myšlenek:
pravý essay předpokládá naprosto bezpečné zvládnutí
předmětu a v lehké formě propracované s láskou
a s gracií podává výtěžky meditace o předmětu,
osvětleném v podstatných rysech s několika stran.
Zhusta essayisté popřávají značné místo tomu, co by
bylo lze nazvati živlem dekoračním a co se slohově
projevuje obrazovou zdobou, rozvětvenou periodisací
vět, arabeskovit~m pohráváním syntaxí, ale vedle
toho užívá dobrý essayista občas též výrazových
způsobů nejúsečnějších: aper!ťu a aforismu, neboť
někdy chce myšlenku zálibně rozvíti, jindy podati
v krajním soustl'edění. Hytmická stavba vět, plnost
slovního pokladu, názorná výraznost obrazů nechybí
essayi nikdy jako nesmí chyběti žádnému kusu
umělecké prósy,ale jeden rys jest neklamným znakem
pravého essaye: kouzlo podání osobního, hned
důvěrného, hned naléhavého, jež láká a posléze svádí
čtenáře k tomu, aby se oddal essayistovi, který se
pokouší drahé záležitosti krásy, umění a poesie podati
mu ve svém zrcadleni. Někteří essayisté snažili se
tento osobnostní ráz zdůrazniti i zevně: dávají svým
statím formu d o p i s u, aby co nejtepleji vystoupilo
ladění důvěrné; stilisují je jako d i a log y, v nichž
dvojí pojetí téhož problému proplétá se takřka
dramaticky; skládají je jako řeč i, kde mluvčí při celém
postupu sleduje účastnou logiku svého posluchačstva,
přizpůsobuje se jí, reaguje proti ní a nabývá
příležitosti k projevu patetickému. Mezi knihami poslední
doby dosáhly dvě zvláštního mistrovství v tomto
proteovství essayistieké formy, "Imaginární
podobizny" W. Patera a "Spisy prósou" vídeňského lyrika
Huga z Hofmannsthalů. Český essay mu minulost