svěžestí a lehkostí v podání; puvabný rozmal' myšlenky
procházející se rozkošnicky kvetoucími zahradami
a skvělými paláci kultury a umční zasnubuje se rád
s důmyslnou ornamentikou věty uměle rozvíjené.
Všem těmto požadavkům hoví plně forma e s s a y e.
První mistry vybroušené této formy, která, již podle
svého hesla, nechce látky vyčerpati, nýbrž pouze
se p o k o u š e t i o její objasnění, hledati jest
v renaissanci: vzděláni vzory starověkými, jmenovitě
Platonem a Plutarchem, založili Montaigne ve
Francia Bacon v Anglii essay filosofický. Zas ta vují se
nad některým problémem z oboru poznání neb etiky,
jenž není jim pouhým předmětem rozumového zájmu,
nýbrž i osobně naléhavou záležitostí srdce a povahy;
toužíce osvětliti jej především sobě samým, ukazují
jej čtenáři s několika hledisk, ba snaží se pojmouti
jej pokud možno všestranně. Jasnost, lehkost a vděk
výkladu jejich blíží se spíše konversaci ve vzdělané
společnosti než soustavnému rozboru odborných
učenců; při pevném plánu jsou volné odbočky
duchaplného rozmaru myšlenkového vítány; vybroušená
a vtipná stilisace překvapuje leckdy až paradoxností;
hra ironie provází essay stále.

Angličtí historikové XIX. věku, uhlazený Macaulay
a jeho protichůdce drsně úchvatný Carlyle, použili
této formy, jejíž způsob bývá nikoliv neprávem
pokládán za protihistorický, v oblasti dějinné a literární
karakteristiky a uvedli jej tím v těsnou souvislost
s kritikou; následovali jich M. Arnold a W. Pater
ve vlasti, O. Gildemeister, K. Hillebrand a H.
Grimv Německu, kdežto Francouzi Sainte-Beuve, E.
Fromentin, A. Renan neodvisle dospěli k důsledkům
obdobným. Essay literárně kritický dlužno bedlivě
lišiti od pouhé causerie, jež nemajíc pevného jádra