jmu i protiromantického úsilí o poesii objektivní, pro·
sycenou aspiracemi naukovými. Oba tyto proudy
probíhají ještě mnohem zřetelněji v próze povídkové a ro·
mánové, připravující u nás příchod· naturalismu. I ona
poesie i tato výpravná próza mají ráz přechodní, a
přechodním zjevem jest i dočasný vůdce této skupiny, svou
dobou uvědomělý a mocný organisátor, M. A. Šimáček.

V jeho "Světozoru" se po patnáct let (1884--1899)
shromažďovala málem celá škola Vrchlického, ale i
"národnická" reakce proti ní; tu debutovali však také první
impresionisté a naturalisté až po Viléma Mrštíka a J. K.
Šlejhara, R. Svobodovou a K. M. Čapka Choda; v
poesipak se sám hlásil a obecně byl pokládán za pravého
mluvčího "Světozora" J. S. Machar. Přes to svůj vlastní,
uzavřený, svébytný ráz má škola "Světozora" hlavně jen
pro básníky genristy způsobu A. Klášterského a pro
realistické prosaiky, které vedle redaktora zastupují
zvláště F. X. Svoboda a B. Viková-Kunětická; stranou
časopisu, ale na téže půdě názorové a myšlenkové stojí
Ignát Berrmann. Tito mravoliční realisté jsou
typickými spisovateli drobného měšťanstva, kam Šimáček a
Herrmann náleželi rodovými kořeny a kam se pak oba
vrátili životními formami, jež určovaly jejich názory a
jejich vkus. Ale oba prošli krutou školou mladosti, kde
si načerpali hojné zkušenosti o tom, jak i měšťácký
synek se ocitá na samém pokraji proletarisace:
Berrmann to dovodil na osudu drobného kramáře, Šimáček
na bohémských příbězích téže družiny, kam náležel
také Vondrejc Čapkův. Zvláště úrodná pro budoucí
realisty byla u obou nenasytná zvídavost společenská, která
jim důvěrně přiblížila "svět malých lidí"
maloživnostenský, dělnický a proletářský; oba se stali, byť v podružné
větvi svého díla, jeho letopisci a jeho figurkáři, kdežto
v hlavních svých pracích, Berrmann v komických neb
sentimentálních seriálech z pražského života, Šimáček

67