básník stíhá stejně zotročilost jako zotročování. Na
závěru "Písní otroka" se ovšem svítí gastonovská utopie,
již dlužno pojímati i ve smyslu sociálním:

"Ruce všechny bez okovů, jasná pracovníků tvář,
nikde dozorce tu s bičem, otylý ni otrokář,

nikde neblýská tu kopí sveřepého vojína,

pokrytecky nebělá se řásné roucho bramína,

nikde nepsána tu v čelo různou hlinkou črta kast,
rovných, volných spolubratří svobodná tu, šťastná dast."

Ale že
"Písně
v básni

básník sám nepokládá takovou perspektivu
otroka" za správnou, upozornil s důrazem
předposlední:

"Slyším rozlícenou vádu

o svobody podstatě,

o budoucím lidstva řádu

po křivd mrzkých rozvratě,
zatím co nás všechny kruší,
dále jho den ke dni tužší,

na vše naše práva pline

a v nás deptá lidskou čest!
Mlčte, všechny snahy jiné,
před tou jednou nejdávnější,
nejnutnější, nejhlavnější:
nejprv z jařma šíji vznést!"

A za tímto heslem národně politického osvobození,
státního sebeurčení, veřejné svéprávnosti, postupuje
básník proti rakouským utiskovatelům s radikalismem
bezuzdným. Ten se neleká ani násilí, ani krve, ani ohně,
a na prahu stáří má někdejší opěvovatel bouře v
přírodě i ve společnosti s vášnivostí přímo ekstatiekou:

40