ním kontrastu Gastona, mluvčího evoluce proti
revoluci, nekřesťanského vyznavače zásady lásky k
bližnímu, mluvčího požadavku neodpírati zlu zlem,
bezděkého dědice zásad českobratrských i politiky
Palackého. Gaston, ač se v ději básně osvědčil důmyslným
strategem, jest v jádře sociální utopista, docházející
svých komunistických nadějí z humanitního optimismu,
který si o budoucnosti spřádá přeludné selankovité
představy, dosti blízké romantickým koncepcím
slovanského pravěku rolnického a pacifického:

.,Zřím budoucnosti kraje požehnané,
kde pod oblaky květných haluzí
bohatých klasů zlaté moře chrustí,
kde lidé mírní, lepí, smavoústí,
kořáním bloudí, štěstí soudruzí.
Jich oči jasné bez závisti, vzdechu,
v přírody hledí květný, štědrý sad,

vždyt všechněm zraje, kvete pro potěchu
a všech něm skýtá vůně své i chlad;

tu nikdo nevolá: to moje, moje!

tu nezří chudých závistníků roje

v růžovou zdálí boháčovu skrýš,

tu žádná ostny neježí se mříž,

před nížto děcko slzy hladu lije,

a za níž jablko ve trávě hnije.

Tu všichni svorně o všechno se dělí,
jen láska plní tu, co láska velí.
Zákonů není. Na pranýři tkví

jen jeden mrzký zločin:sobectvU"

Gaston, vlastní tlumočník básníkova vlastního
přesvědčení, dočasně nad teroristy zvítězí a ovládne- řízení lodi,
aby posléze zoufalým činem šílené a nábožensky
vznícené ženy přece stihla Evropu katastrofa, strhující s se·

36