Jan Veselý, v jinošství tramp amerických prerií a ye světové válce
člen mezinárodní anarchistické propagandy, věčný svddce žen a
divoký hýřil v nočních místnostech, prožívá osud s věrou v Absolutno;
jest velmi příznačno, že kdežto Jesenius, pravý dělník boží, nevěří
v Boha a pochybuje o nesmrtelnosti, jest Jan Veselý, temný smyslní k
a věčný nevolník svodu okamžiku, proniknut jistotou Boha a osobní
nesmrtelnosti. Zbrocen od mladosti vraždou, jíž se v Halii zachtělo
jeho bouřné krvi, sváděn smyslností i úspěchy, aby se zmocňoval žen,
které se jeho tajemnému efébství skoro na potkání nabízejí, "rozdává
se svou láskou zkázu, ale jen proto, aby po lásce tolik prahna, nemohl
býti nikdy milován, aby jeho touha věčně planula a nikdy se
peukládala ohněm nasyceným." Tak poplení Jeseniovu milenku Kláru, tak
0dejdes revolučním svým posláním do světové války, kde jej
prozrazena ubíjí hole německých vojákd jako psa na ruském bojišti. Do něho
vtělilo se znovu mnoho ze »zlýchsamotářd" Olbrachtových, těch
dobrodruhd smys1t1 a tuláctví, těch věčných revolucionářd náladou a
srdcem, jejichž glahnovské oči dívají se Ivanu Olbrachtovi doposud do
pera, když píše do novin své improvisace .revoluční, spíše lyriku než
úvahy odpovědného společenského myslitele. Všemu, co v jeho
vlastním jinošství bylo záhadně opojného a divoce tajemného, dal Ivan
,Olbracht psychologický výraz kouzelnou postavou Jana Veselého.

Avšak to není již jinoch s ameolou revoluční romantiky, kdo na
otázku: nechal Jan Veselý po sobě jen rozvrat, mrtvoly, rány, spoustu?,
od1X'vídá záporně. Muž-básník melodického srdce ukazuje, jak Jan
Veselý se naopak stal Jiřímu Jeseniovi, svému milovanému druhu,
požehnáním.

Vddčí svdj úmysl skladebný, aby Jiří Jesenius a Jan Veselý stáli
v krajně napiatém pr{)tikladu, jejž zruší a vykoupí teprve souladná
syntesa melodického závěru románu, pojal a provedl Ivan Olbracht sice
bez strohosti, ale přece tak ddsledně, žepovahokresba .obou těchto
hrdin nabývá namnozerázu paralelisačního; projevuje s~ to.místy až
v karakteristických jednotlivostech. Hned ve vstupní kapitole
románové, na velmi význačném místě, kde se v teskném vzrušení
vyvrcholujeprvníkrise Jeseniovy lásky ke Kláře Brožkové, vyzná se Jiří
Jesenius z potřeby obdarovati toho, ke komu lne: z přebytku své bytostné
dobroty by rád rozdával, a opravdu jeho přátelský nebo milostný vztah
k drahým lidem vyznačuje se tím, že každý z nich obdrží od tohoto

130