trpkou moudrost naprosté desi1luse životní nevyvážil úměrným podílem
lidské bolesti a že tedy svých postav - nevykoupil. Hledaje korektiv
tohoto dtisledného omylu, provedeného v díle tak závažném a
virtuosním, vrátil se K. M. Čapek-Chod loni k starému svému plánu, jenž ležel
od let roztříštěn v několika svazcích novel, k "příběhtim Antonína
Vondrejce, básníka a korektora" a jal se soustavně zpracovávati
nesouvislé a neúměrné zlomky v celek románový, který jako dvojsvazek
o téměř devíti stech stranách leží před námi. Jest mnoho důvodů.
abychom tuto knihu, pojmenovanou zjednodušeně "Antonín Vondrejc"
(Příběhové básníka; 1918) postavili nad nTurbinu" a na sám vrchol
dosavadního tvoření Čapkova.

Bylo by skutečně nesnadno - a to i pro fabulistu z romantické školy
- vymysliti si postavu do té míry výjimečnou, jako jest ústřední hrdina
velké románové skladby Čapkovy, básník a korektor Antonín Vondrejc,
třebaže celá temná a divoká tragika jeho života, provázená důsledně
ironickým chechtotem záštiplného osudu, odehrává se v nejhlubších
nížinách zneuctěné a poskvrněné lidskosti. Marnotratný syn chodské
vesnice stává se netoliko básnickým mluvčím, ale i neúplnějším
příkladem velkoměstské dekadence. Předčasně utratí - a dodejme. že
v zápasech a vášních docela nehrdinských - svou veškeru životní sílu
a při tom, právě ve chvílích, kdy mu krev a život ucházejí
nezastavitelně v plných proudech, pozoruje s napiatou, ano zálibnou zvědavostí
neodvratný rozklad své bytosti. Jest od přírody nadán a dlouholetou
praksí vycvičen v nej složitěj ších pochodech myšlenkových,od nelítostné
pitvy dušeslovné až po závratné vzlety do končin metafysických; koná
tyto filosofické pochody nejen jako průpravu svého subtilního
básnického tvoření, ale přímo jako nejvyšší rozkoš jedince, povýšeného. Leč
tento intelektuál, jemuž v oblastech poznání nic není dosti odlehlé
a cizí, jest bezmocný, ubohý nevolník husté a tmavé krve nervosního
smyslníka a nedovede se ubrániti ani v nejrozhodnějších okamžicích
svého osudu pokořujícímu svodu ženské pleti, která se pro něj stává
nejnebezpečnější právě tehdy, když před ní káravě varuje duchovní
hlas nitra, zvoucí stříbrně k svobodě, k čistotě, k tvořeni.

Sestrojen zlým rozmarem bezohledně kombinující přírody takto
z nejpříkřejších protikladů a protimluvt1, Antonín Vondrejc přímo
přitahuje k sobě nejvýjimečnější situace životní, v jejich bizarním
0srtování a groteskním zapletání jest právě K. M. Čapek-Chod
jedineč
114