chátrání potomka selského kmene na městské půdě, prosycené
všemožnými miasmaty - toť nejoblíbenější náměty Čapkovy patologie.
která si sama co nejpřísněji zakázala jakýkoliv náběh therapeutický,
takže ze závěrů jeho prací otravně čiší studená beznaděj pitevny, kde
pod zsinalými plátny se rýsují rozpitvaná těla navždy odbytých
ztracenců. Neužívám této kruté metafory snad z ledabylého nápadu neb
dokonce ze shonu po originálnosti: rád bych takto zdůraznil pečlivou,
přímo naukově přesnou anatomii Čapkovu, jíž se vždycky podaří
dovoditi neúprosnou zákonnost obdobného procesu úpadkového, a která
všímá si s pronikavou bedlivostí veškerých složek individuální i
společenské dekadence. Naturalistický svůj sklon projevuje K. M.
ČapekChod také karakteristickou volbou svých románových dějišť: kdežto
až na nepatrné výjimky náleží venkov takřka jen do prehistorie jeho
postav, jsou jeho práce široce založenou kronikou pražskou, a sice
pojatou tak, že starý ráz městský hyne tu beznadějně pod náporem nové
civilisace průmyslové, strojové a podnikatelské; bezohledná regulace
pohlcuje a přetváří celé čtvrti, turbiny hučí zlověstně v přepjatých
podnicích. rotačky překřikují panovačně duševní pracovníky v
tiskárnách a redakcích, obrovské pluhy přeorávají půdu pro nové bloky
domii na obvodu předměstí, večer valí se z divadel a koncertů zástupy
elektrisované až k paroxysmu polyfonH moderní hudby, zatím co kdesi
v podkroví sebezapíravé laboratoře ztravuje se badatelský vášnivec
paradoxními pokusy přírodovědeckými a technickými - všecky tyto
vitální projevy obrovského a nerůdného městského živočicha až po
sportovní horečku a revoluční davový shluk, tvořící pozadí k
závažným událostem politickým, dovede Čapkiiv bohatý naturalism
zvládnouti svými nevyčerpatelnými prostředky slohovými.

A přece K. M. Čapek-Chod jest mnohem více než pouhý naturalista.

Jest nadán odvahou, v naší literatuře bohužel příliš vzácnou,
znásilňovati skutečnost, v níž není pro jeho výbojný zrak viibec tajemství,
svou divokou obrazností; vyhání některé význačné rysy do zámezí
karikaturního, stupňuje povahové znaky až k děsivosti neb směšnosti,
jež zastavuje čtenáři dech, vyhrocuje povážlivé a trapné situace na
ostří nože, kde od tragiky hned sráz ke komičnosti, od vznešenosti
pouhý kriiček k burlesce, ano vyhledává přímo slídivě životní vztahy
a děje. v nichž k nerozeznání pomíchána vážnost osudu a směšnost
situace, síla věčné bolesti a pitvora lidského pidimužictví, kde v
člo
112