o zlacený štít parlamentu a druhou tlapou o. barokní kopuli
zámku císařského? Jeho jméno jest mechanismus: mění ve
stroj, řízený technikou nejskvělejší a výpočtem úplně
bezvadným, armádu i školu, rodinu i úřad, vědu i umění,
náboženství i neřest, hospodářství i obchod, divadlo i prostitucí.
Nezná jednotlivce, pouze celek nechápe svobodného rozvoje
radostného ducha, nýbrž toliko hromadný účel í pod svobodou
rozumí státní tyranii a pod socíalismem organisací výrobních
těles j věda má vjeho soustavě výhradně služební úkon, a umění
směřuje toliko k tomu,aby bojovníka dělník na chvíli se rozptýlil,
a aby při představení svaly odpočívající vyrobílynovouenergií.
I peklo má své básnické mystiky: v Berlíně slují Kleist a Fichte
v minulosti, Dehmel a Simmel za našich dnů. Neubráníte se
jim snadno: kde nezvítězí logikou a ideologií, překonají vás
dramatickou důsledností a náhlým vzplanutím pudovým: zatím
co naši mužové vzdorují intelektuální odolností svodům
Berlína, jeví smysly žen vlídnou ochotu, dáti se očarovati týmž
poku
, šením, jen vezme-lisi na pomoc tanec a režii, rytmus a osvětlení.

Stojíme mezi dvěma ohni. Ani íeden nehřeje, ale oba
fascínují - na severu plamen vysoko šlehající, jehož se hned
užívá k účelům technickým, na jihu ohňostroj s raketami,
s baletem, s hudbou operetní. Nedejme se oslňovati ani tímto,
ani oním. Uvědomujíce si stále v politickém zápase, že naše
fronta směřuje na dvě strany, proti Berlínu a Vídni, snažme
se kulturně zapomenout, že Praha leží mezí Vídní a Berlínem.
Hledejme - a po válce s úsilím zdesateronásobeným 0
kulturní svazky s evropským severem, západem a východem,
jež vedou mimo Berlín a Vídeň; především však živme vlastní
plamen duchovního života národního, který posud nešlehá
vysoko, ani nezáří v barvách ohňostroje, ale hřeje teple a
důvěrně, jako domácí krb, kol něhož sedí shromážděna celá
rodina, nejen se starci a dětmi, ale i s duchy předků, kteří
přišli přisednout mezí nás v hodinách vzpomínek a nadějí f*

" *Celástaf byla ve Venkově dne 25. listopadu 1917 potlačena censurou.