padá hodnota dvojí, totiž samoúčelný život vlastní a cena
transparentního podobenství, Otokar Březina učinil velmi záhy
uměleckým svým pravidlem kulturu a disciplinu obrazu co
nejpřísnější. Jeho metafory, vážené jednou z odvážného
poznání exaktních věd, podruhé vytvořené monumentalisujícím
pohledem do věčných dějů přírodních a do pracovní účasti
člověkovy v nich, po třetí však lehce zrosené kapkami krve
a slzí, vytrysknuvšími vzpomínkou na osud vlastní, jsou
domyšlené, prožité a přesně logické: v Ďieh vyhranila se
druzovitě nejvyšší schopnost českého ducha pro obraz, který
však již od dob Štítného a Chelčického jest spíše jen sluhou
myšlenky. Teprve Otokar Březina, nejsa v tom nepodoben
jinému mystiku, nadanému bohatým životem smyslovým, Juliu
Zeyerovi, pasoval stříbrným mečem svého symbolismu obraz
na bratra myšlenky.

Ale básnické umění Březinovo neopírá se výhradně o
schopnost a kulturu zrakovou, jako se o ni neopíralo ani u Máchy
a Vrchlického. Oba tito velcí tvůrci výrazových hodnot
českého verše byli zároveň duše hudební, Mácha komorní solista,
jenž hrál se zalíbením závratné variace na nejvyšších
polohách strunného nástroje, zrobeného ze dřeva, které vyrostlo
vysoko na horách, Jaroslav Vrchlický, dirigent básnického
orkestru, kam uvedl rafinované pomůcky slok, rytmů, rýmů,
u nás v Čechách dotud neznámé, někdy hlučné až k ohlušení,
jindy milostně hravé a rozmarné, ale občas zvuku tak stříbro
ného, že srdce tálo slastí. Komorní hudba Otokara Březiny
z první fáze jeho tvoření jest málem zapomenuta, ale otevřme
Tajemné dálky neb Svítání na západě, a zateskní k nám
(z oněch osamělých komnat s prostřenými stoly, s rozžatými,
lampami, s kvítím ve vlÍsách, do nichž nikdo nepřichází)
flétnové tóny srdce opuštěného a uchylujícího se posléze pokorně
do dumy nadosobní, do zbožnosti mystické. Mistrem všech
mistrů české poesie jest Otokar Březina tam, kde jakoby
zdviženými stavidly spouští orkestrální příval zvuků, rytmů,
vět, kadencí, symfonik beethovenského rodu, pod jehož
no
96