První jest dojem sluchový: z mohutných úderů kladiv,
uupevňujících štít Národního divadla, slyší básník velikost
ducha národního. Na to opět dva pohledy visionářovy: jeden
z osamělé básníkovy pracovny, druhý ze zamyšlených
nočních toulek mimo novostavbu již dokončovanou. Po prvé
uvidí noční snílek moderní zázrak volného světla, linoucího
se z elektrické lampy po houstnoucím krovu, po druhé střetne
se dumající samotář o půlnoci s fantómem J. K. Tyla, který
se přichází k Národnímu divadlu přesvědčiti, že přece nežil
nadarmo. Zde, v rétorice skutečně úchvatné, může se básník
vrátiti k tématu prvého zpěvu Pantheonu, a rozváděje s
umným důmyslem heslo Národ sobě, ukazovati, jak Národním
divadlem se dovršují tužby a naděje probuzení národního.
Jako by slavnostními zvony vítá Jaroslav Vrchlický do
svatyně již dokončené světové básníky i domácí tvůrce krásy
a hledatele pravdy, nezapomíná však ani obětavých otců
našeho divadelnictví, již české myšlence, českému citu k
povzletu první propůjčili křídla a učili lačný lid, kJe krásy
zřídla. Všichni bez rozdílu mají jíti ve své dědictví, mají jíti
domůl-

Horoucí láska k Národnímu divadlu, kterou Jaroslav
Vrchlický v prvnícli třech rhapsodiích Pantheonu národu tak
naléhavě ukládal, zustala neochvějně věrna tomuto vůdčímu
ústavu českého umění po celé půlstoletí i to víme bezpečně,
z toho se dnes radujeme. Avšak naplnila se v neobmezené
míře také výzva, kterou stejně vřele pronášel Jaroslav
Vrchlický v závěru své slavnostní skladby, aby Národní divadlo
bylo vždy svatyní básnictví, naplňujíc je šťastným pocitem,
že jest tam u svého krbu, že jest doma? Osud Jaroslava
Vrchlického samého nepřisvědčil by rozhodně k této závažné
otázce. Až na tři hry začátečnické, provozované na jevišti
na Prozatímním divadle a na pozdní visitku mladému jevišti
vinohradskému, odevzdal Jaroslav Vrchlický Národnímu
divadlu svou veškerou dramatickou tvorbu, ale marně čekal,
že tam nalezne bezpečný útulek. Kusy jeho, veselohry i

91