města budoucnosti dovršeno jest obrazem "střechy
zlatoskvěle dotýkající se pyšným čelem hvězd", ano, kde zpráva
o dobudování Národního divadla stává se povelem blanickým
rytířům, aby vyrazili - jest velmi povážlivo a násilno vkládati
takové novodobé pointy do starodávných pověstí národních.

Řečnické apen;u svedlo na chvíli Vrchlického s pravé cesty,
síla básnického vidění hned jej však zpět zachraňuje. Druhý,
poměrně pozdě a mimo příležitostný podnět psaný zpěv
Pantheonu, jest ven a ven dílem tvůrčího zraku, jenž se
podivuhodně vyškolil u Danta, překládaného právě tenkráte,
a visionářský dar jest ještě doplňován hrou velkého
oživovatele hmoty, který dává dumati, trpěti a hovořiti kamenům
i řece, podzemním temnotám i osvobozujícím paprskům.
Smělou invencí ocitá se čtenář ve vlhké tmě podzemní, do níž
v hymně a elegii pláče Vltava; v chmurném tom sklepení
rozeznává balvallY, snesené do základů Národního divadla, kus
blanické skály, balvan z Tábora, kámen z Radhoště a útes
z Řipu. Z dlouhého monologu balvanů v noci šumí vzpomínky
na přírodu doma, zpívá láska k českému lidu, zaznívají hrdé
reminiscence dějinné, ale především také naléhavé
napomenutí národa k velikosti, pokroku. V duchu mohutné
minulosti, napomenutí to přechází v burácivou výstrahu. Zmaten
a zdrcen přísnou mluvou podzemních těch gigantů, poděšen
nad to hukotem řeky, jež se muzdá býti krvavou a plnou mrtvol,
vychází básník do měsíční noci, jejíž tajemné šero vyvolává
obrazem nezapomenutelným. Vydechnuv, odpovídá balvanům
řečí, která jemu samému jest vysvobozením, shrnujíc
veškerou důvěru v další národní vývoj kulturního národa, hlásícího
se o prosté právo na své žití a vytrvalého v práci pospolité.
Také v této druhé rhapsodii vytryskla zvise retorika, jejíž
dvojí výbuch sráží se takměř v dramatickém konfliktu: ale
jak nutně a neodvratně dere. se toto úchvatné řečnictví
básnické ze samého nitra visionářských představ Jar. Vrchlického,
který na půdě drahé stavby divadelní prožívá ne již·
příležitostné vzrušení, nýbrž mocnou inspiraci tvůrčí I

89