Jen zevšednět mně nedej, Bože,

v tu píď, již měřils mi svou láskou,.
to raděj smrt, smrt desaterou,

než býti hrobem s lidskou maskou.
Být člověkem a prec jím nebýt,

nic nemít, co je duši svafo,

bez lásky, bez jara a touhy,

a v srdci chlad a nezahřálo!

Zvláště nebezpečnou formu duševní staroby, ba povahové
nemocí spatřuje Vítězslav Hálek ve světoobčanství, lhostejném
k potřebám vlasti a národu, jehož šíření v duších studentských
s bolestným úžasem zjišťuje, které bylo nejvlastnějším
podnětem, proč psal své Epištoly, vytryskší z pobouřeného
národního liberalismu, jak jej generace Májová vypracovala
ve shodě s politiky mladočeskými. Pisatel kosmopolitického
manifestu mladých literátů skupiny Májové, Básnictví české
v poměru k básnictví vůbec, v Obrazech života z r. 1859
zříká se r. 1873 svého někdejšího stanoviska a prohlašuje
otevřeně: Mezi velkými muži všech národů, mezi
ozdobami člověčenstva neznám ni jediného, kteréhož velikost,
význam, sláva nezakládala by se na nejživější,
nejvroucnější lásce k vlasti rodné. A jestliže který z nich dospěl
k lásce širší, k lásce k člověčenstvu, byla tato láska jenom
ušlechtilým výkvětem onoho kmene, onoho stromu, kterýž
nesl pouze jméno vlasti,. na ničem jiném tento květ se
nezakládal, z ničehojiného nevypučel. Nemáť smyslu jakési
světoobčanství, nemá-li za podklad vlast, a myslíte-li, že
tomu jinak, jste svedeni, neboť nejhorlivější hlasatelé
světoobčanství jsou vždy vlastenci nejhorlivějšími. Příklady,
jimiž Hálek zve české studentstvo k veřejné činnosti
vlastenecké, jsou vesměs vyváženy z oblasti národně liberální
politiky a to způsobem, který se naprosto kryje s žurnalistickou
praksí Národních listů: vzpomíná Španěla Castelara,
Vlacha Cavoura a celé Mladé Italie, dovolává se politiků

50