Blaník, kde v sebevědomém a chrabrém hymnu o důvěře ve
velkou budoucnost národní zaznívají nově rozvedeny akordy
z Tábora - intuice geniova vrací legendě blanické její
původní smysl, skalou posvátné hory proniká tvůrčí pohled
národního věštce v tónech a nachází tam - boží bojovníky.
Vrchlický ve své Baladě blanické pojímá pověst jako apoteosu
dělné a osvobozujícj síly našeho selského lidu: není náhodou,
že báseň přeložil z Fresek a gobelínů do Selských balad .
. Věky, jež přespal písmák Jíra mezi dvojím zpěvem pašijí
v Blaníku, nadobro přepodstatnily tamní vojsko boží: básník
utopista, jenž po celý život snil o nekrvavém sbratření lidstva
v práci a v rovnosti, dá se Jírovi v Blanice probuditi za šťastné
již doby, kdy rodná země nepotřebuje zbraní a rytířských činů.
S úžasem hledí Jíra na snící blanické reky:

Ale u jich nohou nebylo víc zbraní.

Místo velkých štítů jak měsíčné plání
ruchadla se skvěla, pluhy místo praků,
místo mečů, kopí zdivenému zraku
jevžly se kosy, rýče, cepy, brány,
motyky a srpy čistě ukovány,

stejně nad tím davem prapor však se zdvíhal,
na němž svatý Václav s orlicí se míhal,

vesel zachvíval se
.-
A v proměněné vesnici, již, sám nepoznán, nepoznava,
nachází Jíra týž nový šťastný věk selské idyly: v smavém kraji
plno ruchu a nade vším skřivan jásající -

Takto se v podání největších českých umělců nad
zkouškami a nejistotami, ztrátami a prohrami, zmatky a úzkostmi
kolísavých dnešků, vymodelován tvůrčí vůlí národního genia,
rýsuje vítězný obrys Blaníka, nadaného mluvou útěchy: jednou
Blaník hrdinského .-Činu v duchu národního náboženství, po
druhé Blaník bohatýrské selankypodle staré české selské pýchy.
Naše srdce mohou si volíti mezi obojím pojetím posvátné hory,

15