Rozjímavé a mystické knihy španělské v řádových knihovnách' pražských z údobí předjosefínského, bohoslužebné motivy a slohové prvky výtvarné v barokních' kostelích, honosné i důvěrné památky :rodinných a společenských styků mezi Čechami a Španělskem v šlechtických palácích nebyly mrtvý a lhostejný fundus instructus, nýbrž z nich ze všech, posud nepopsáno a vůbec těžko vymezi-telno, linulo se zvláštní fluidum kulturní, ona rázovitě španělská úprava renesance, vznícená náboženskost, transcedentní idealismus. Byla to jedna z mnohých složek české duše pobělohorské, kterou nalezlo a pak docela přetvořilo národní obrození, složka, na niž občas polobezděčně udeřil některý z básníků. Zvláště Julia Zeyera bez ní nelze, myslím, úplně vysvětliti, i když se odečtou umělé vlivy z knih a z cest; právě tam, kde jeho milostná a náhoženská ekstase tryská ze samých hloubek bytostných nejohnivějšími proudy, tušíme, že některý z jeho předků nauéil se svého Boha a svou blaženost hledati na stupních, po nichž křesfanskou .duši vodila Teresa de Jesús. Jaká marná mystika dějinná, jaké omylné vyvolávání mrtvých stínů z krypt chrámových, vzdychne pohrdlivě mnohý z vás. Máte snad pravdu. Ale mne oslovilo toto Španělsko v Čechách mocným jazykem právě v chrámku sv. Benedikta na Hradčanech, kam mne věru nevedla ani touha líbati relikviář ani potřeba plnomocných