básníka v něm dokreshlj'e politik a myslitele
věštec, a, oním spodním proudem, který hučí na
dně jeho složité osobnosti, jest prudký cit,
Hofmanovi tím bližší, čím měl větší sklon k elegičnosti
a čím více posvěcení náboženského.
lndividuali8tu v dějepise karakterisují ještě určitěji jeho
posudky a rozbory nov)Tch monografií, tvořící
skoro vždy záminky k syntetické podobizně
některého hrdiny politického či kulturního, Napoleona
jako Bismarcka, Mirabeaua jako Mazziniho,
Nietzscheho jako Carlyla kreslí zde Hofman
pevně, někdy v monumentální zkratce, jindy s
odstínem až pastelovým a vždy s netajen on
rozkoší vychutnávače duší a povah, jejž ostatně
poznáváme i z jeho přiléhavých karakteristik
historiografů, jako Lenze, F. X. Krause, A. Sterna
a Aularda.

Kritickému pohledu neujdou ani hranice
dějepisného umění Hofmanova. Soustředěn k
obecným ideím, jež určují tok dějin, zanedbává
podmínek hmotných, hlavně hospodářských; v
krajním individualismu pomíjí hromadných činitelů;
málo poučen o právní vědě, nerozumí dějinám
ústavních forem, ani vývoji správnímu: na to
vše byl příliš idealistou staršího typu, často se
zřejmými sklony ideologickými. Dával přednost
myšlenkovému a psychologickému výkladu dějin
před děním samým a nepěstoval proto v sobě
vlohu výpravnou, bez níž těžko se obejde histo-