umělou stilisaci nejenom periody a slova, ale
také myšlenky a citu, zásadu působivé rozvitosti,
slovné abundance. Čelakovský jako pravý
romantik (byť typu občansky umírněného bez
vášnivosti a tragiky) vychází z písně a často i z
pořekadla; odtud u něho princip hudební, sklon ke
zkratce a ke zhuštěnosti, snaha o výrazovou
bezprostřednost, důraz na reliéf slova proti jeho
mnohosti u Kollára a kollárovců, psychologicky
pak náklonnost pověděti málo slovy mnoho a
raději napověděti než pověděti.

Mácha, jehož úžasně proleptickému geniovi
bylo dáno nacházeti již tehdy, kdy jiní básníci
teprve hledají, nalezl brzy na; to třetí princip
básnického slohu českého: zásadu barvitosti,
podmíněnou jednak mocným obrazivým nadáním,
jednak stálou korespondencí světa zevního a
vnitřního. Řečník Kollár a hudebník
Čelakovský byli oba auditivy, Mácha jest prototypem
umělce visuálního, jemuž vedle pohledu na
skutečnost přán i zrak do nitra obrácený. Tento rys
znamená pro stvoření české básnické tradice ještě
daleko více než Máchův objevitelský čin v
oboru filosofické lyriky, než jeho tragická odvaha k
vášnivosti, neb dokonce než jeho byronství silně
přeceňované; ostatně básnicky se Mácha
vyslovil daleko plněji než filosoficky, kde odkázal
potomkům několik velice znepokojených otázek,
dá
20