hodInou konvenčnost životních lží u
»ušlechtilých dam s těmi hrdými čely a skromně
sklopenými zraky«. Rozhodný protest, jenž se tu
neodvratně tlačí na rty, smí nabýti však pouze
podoby vášnivého výkřiku, aniž se přece mění v
tendenční, určitě formulovaný projev: náhlou
aposiopesí přerývá Karolina Světlá vlastní větu
a zůstává v této práci jen a jen básnířkou.15
čistě subjektivní doslov, jenž tuto vyvřel ex
abundantia cordis, patří k běžným technickým
prostředkům Karoliny Světlé v prvním období
jejího tvoření; nacházíme jej v práci »Ještě
několik archů rodinné kroniky«, kde ovšem jest
samou stavbou dějovou zdůvodněn, v obou
povídkách vesnických »Sefka« a »0 krejčíkovic
Anežce«, které jinak dotud neprozrazují v čisté své
objektivnosti žádného spojení s osobou
spisovatelčinou; nikde nemá však doslov tak plného
zdůvodnění jako ve »Skaláku«.

"Skalákem« vyvrcholují se drobnější povídky
ještědské, které K. Světlá napsala před rokem
1867, ale v něm hlásí se již po mnohé stránce
její vyspělé umění, jež pak v době 1867-1873
vytvořilo klasická díla románová, »Vesnický
román«, »Kříž u potoka«, »Kantůrčici«, »Frantinu«
a »Nemodlence«. Jako mohutné ty skladby,
vykazuje již stručný »Skalák« mistrovskou integraci
objektivního námětu ještědského a subjektivních
zkušeností životních, vykazuje obdivuhodný
podklad etický, vykazuje propracovanou stavbu
dramatickou; těmito přednostmi doplňuje
vynikající rys starších ještědských povídek
spisovatelčiných, totiž jemně a láskyplně provedenou
po
155