životem a dílem umělcovým, karakterisuje buď
popisem neb symbolem a dopíná se skutečného
mistrovství tam, kde po stopách Gautierových i
Baudelaireových vyčerpává básnický zjev metaforou a obraznou
parafrází. Místo výčtu znaků reálních z básnických

děl a osudů nastoluje tu výčet znaků ilusivních a
fiktivních a básní v obrazném světě svého mistra. To
neplatí pouze o znělkových Maskách a profilech v
kni·hách Vrchlického sonetů, ale i o jeho jiných,
namnoze příležitostných karakteristikách básníků domácích
i cízích jež Vrchlický nejen pronikavě znal, ale také
osudově prožil. Je to nádherně rozkvetlá a zlatÝm
ovocem obsypaná větev jeho učené poesie, která
nemá v světové literatuře mnoho analogií. Jsem
opravdu na rozpacích, neměl-li bych Vrchlického jako
básnického vykladače literatury postavit nad vykladače
kritického. Ale není mezi nimi rozporu: jeden
podporoval druhého, jeden bez druhého jest nemyslitelný.

Počátkem let devadesátých obrací se kritický
zájem Jaroslava Vrchlického od soustavné propagace
literatur románských k básnictví domácímu, zvláště
staršímu, jak ukazují dva svazky Studií a podobizen,
kam mimo stati časopisecké a doprovody vlastních
prací překladatelských přešly také již ukázky
akademické činnosti profesora srovnávací literatury
evropské na Karlově universitě, Vrchlický reaguje v těchto
článcích jak na kritický směr mladší školy se Schau:
erem a Šaldou v čele, tak na literárně historický
postup positivistických dějepisců písemnictví
Masarykovského školení za vůdcovství Jaroslava VIčka.
Kritika let devadesátých zabývala se výhradně
produkcí současnou, přehodnocující esteticky . a zaIied·
bávala starší tradici slovesnou, kdežto literární
dějepisci studovali právě tuto tradici, hlavně obrozenec,·

44