Neohlédne se přece Eurydike 1

Vrcholem knihy, jíž ovšem chybí ono virtuosní
uspořádání, kterým V rch1ický časem nahražoval a zastíral
nedostatek organického členěni, zůstávají přes to na
konec nikoliv výtrysky osvobozených a očištěných sil
rytmických, nýbrž zachmuřená čísla mocné visuální
síly: tu nálada tuhne v obraz, deprese mění se v
infernální fresko, hrůzné tušení přechází v divokou visi
blakeovskou. Z nejtemnějšího pesimismu roste obraz
lidstva jako nekonečného průvodu spoutaných
trestanců či šílenců ve zdr8lném šatu a s koulemi na nohou:

»Sta katanů, jichž nevidí, je žene,
a šlehá dutkami a škorpiony

a knutamí, jež slují Trud a Sta1jost
a Bída, Zlata chtíč, Alkohol, LUos'!
a Zoufalství v neznámou pekla Sibiř,
kde není úkoje a slitování,

kde Jahvé kamsí do výšin jim unik',
kde podle cest na kříži Kristus mlčí,
kde tupé civí Fatum poloslepé,

co klikatý blesk Vl sněžný oblak píše
na jejich lbi své děsné Anathema ... «

Život lidský se zjevuje sestaralému obdivovateli a
překladateli E. A. Poea jako kyvadlo pohybující se
v hluboké studni Prostoru a temnotě Času, zatím co
l«iesi venku zpívají a tančí radost, naděj a vznět. A
po tolika mocných a prudkých hymnách na hudbu
živých proudů a jásavých toků, které se čtou II
Vrchlického v nejrůznějších fázích jeho rozvoje, nachází
poeta pro vody padající do hluboké propasti tyto
obrazy blízké Dantovu líčení Inferna: