a s jejími syny byla výšklebná misantropie "Tmy", tak musil v
básnickém líčení zpustlého a vyhasínajícího vesmíru z pera svého uctívaného
učitele naráz odhadnouti onu úchvatnost krásné hrůzy, po níž se sám
vzpínal, líče mrazivý a umrtvující dech kosmu odsouzeného ke zmaru:
toho mu nemohl dáti Milton, kterého současně s Byronem četl (počátkem
r. 1833, viz záznamy v deníku Krčmova pantheonského vyd., d. III., str.
133, 134), tu byl jeho pravou a silnou inspirací Byron.

První část "Snu o Praze" vznikala v době, kdy Byronův vliv na Máchu
byl zvláště silný, ale zároveň ještě za převládajícího křesťanského
názoru a cítění u Máchy; snad by nebylo příliš odvážno určiti jak pro
koncepci zlomku, tak i pro vznik dochované nám verse rozhraní let 1832
a 1833; byl by pak "Sen Ol Praze" celkem současný s "Mnichem". V
zápisníku z této doby čteme několik záznamů, které o tom svědčí:
paralipomenon k "Mnichu" ("Však ten zásvit nlžojasných lící - zničiv krásu
tvou i pouta moje" v Krčmově pantheonském vyd., d. III., str. 213) se
vrací k problematice času, řešené v invokaci ve "Snu o Praze"; dva
zápisky, patrně citáty z německých básníků, překypují soustrastnou láskou
a něhou k zemi, která se ze "Snu o Praze" opakuje v "Návratu";
poněkud nesrozumitelná věta "Přibližování se sluncí k Siriu - zd až ne
obráceně? - Oči milenky. Žert." jest ve zřejmé souvislosti s pěti sytými
verši, zahajujícími druhou část "Snu o Praze", ale dodatečně, jistě
neprávem škrtnutými v rukopise:

"Byla tma nad světem rozložená,
jako moře kryje širou zemi;
vyhořelá tmavá byla slunce,
modrojasný Sirius i zhasl,

v letu, kruzích tmavý hučí svět."

Než se Mácha od obecně kosmického líčení posledního dne obrátí
k eschatologickému obrazu vymřelé Prahy, opakuje svou invokaci, aby se
v zápětí povznesl k jednomu z nejmohutnějších míst své mladistvé
visionářské poesie, k vesmírnému letu své okřídlené duše "davem světů
kolujících": třiadvacetiletý básník, nikoliv cizinec v kosmickém prostoru, nýbrž
spíše bratr ducha prostor ten oživujícího, se vydává na odvážnou pout
mezi mraky, slunci a hvězdámi, na níž ho budou jeho mladší druhové
po celé století následovati. Ani Dante v XIII., ani Blake v XIX. věku,
se nerozpiali k smělejšímu letu myšlenky a představivosti, než jinošský
začátečník českého romantismu ve verších ekstatického pohledu:

"Přede mnou i za mnou po mých stranách,
pode mnou, nade mnou světů množství,

125