neústrojnou dramatisací oblíbených románů světového písemnictví - jali se psáti
hry prudčího spádu, dějové zkratky, skutečně dramatické syntésy. Ale leccos
zároveň zmizelo z českého jeviště, především básnická vznosná řeč, pro niž
nebylo deklamátorů, a po krátkém období ibsenistickém i závažnější problémy, které
po dlouhé době dekorativní novoromantlky se objevily až po válce v některých
hrách utopistických, aby divadlo v poválečné době lehkého požitkářství kleslo na
pouhý ústav zábavní, v němž nevzdělaný vkus povrchního obecenstva, zřetele
k oblíbeným hercům a hlavně herečkám, někdy i obchodní ohledy na export do
ciziny určují dráhu dramatikům, zcela zlhostejnělým k hodnotám skutečně
básnickým.

Pětatřicet roků života jest s dramatickým tvořením a s jevištěm
"Národního divadla" pražského nerozlučně spiat Jaroslav Hilbert (* 1871), v Praze
rychle aklimatisovaný syn venkovského patriciátu a vůbec výrazný představitel
i mluvčí měšťanstva, jež jest si dobře vědomo svého významu, ale i své krise.
Vyhlásil opětovně drama za svůj sourodý a nezbytný výraz, a i jeho jediný román
vyhnán jest na ostří dramatických konfliktů, nejzajímavější pak z jeho povídek
zhoustla mu později v tragicky zastřenou hru. vývoj jeho scénických děl, kde
mezi jevištní básně a odvážné psychologické studie stále vpadají kusy jen
společensky zábavné, vede od analytického způsobu germánského k jasné a
jednodušší společenské hře francouzské, vlastně bližší Hilbertovu ostře určitému a
rozumovému naturelu. V dušezpytném intimismu rodinných dramat zdůrazňoval
nejprve jemnou a propracovanou kresbu trpících ženských duší ("Vina", 1897,
,,0 Boha", 1898); jest tu analytikem a řešitelem problémů mravních i
náboženských. Oklika k dějinným látkám, odkud vytěžil po "Falkenštejnovi" (1903)
i "Kolumba" (1915), neznamenala pro Hilberta ani ústupek romantismu, ani
pokles od dramatické stavby k statické malbě jevištní, nýbrž napiatý zápas o
nalezení mužnosti, která však na své dráze za mocí, slávou, ziskem jest zrazena
a vykradena ve svých bohatýrských nárocích. Ale ve světové válce Hilbert,
který předtím v drobné aktovce zhustil paradoxní tragiku českého vojáka, se
nezabýval zkouškami a boji, co muž a rek jich snese; občanské závětří, s nímž
srostl, učilo ho na scéně přemítati a diskutovati o osudech rodin, otřesených
evropskou vichřicí, ale zacelujících se odvahou ke kompromisu ("Hnízdo v
bouři", 1917); také později přestavoval s mravní shovívavostí a proto i dramaticky
sypce postavy a erotické svazky v konvenčních celcích měšťanského domova za
potlesku obecenstva, spatřujícího se v zrcadle. Občas procitl přece hloubavý duch,
jenž v mládí uctíval Ibsena a býval tehdy znepokojován problémy náboženství,
svědomí a viny; i nyní vpadaly tyto otázky sice živelně, ale dramaticky
nezkloubeně do her konversačních ("Druhý břeh", 1924, "Job", 1930, "Blíženci", 1932),
a básník jich ani ideově nedořešil ani stavebně neorganisoval.

Jako ibsenovec započal i Jaroslav Maria svou divadelní dráhu, na níž se
pohyboval skoro výhradně do svého roku 50., než se trvale rozhodl pro
mravoličný a obžalobný román expresionistický; tehdy psal pro jeviště cyklické
kroniky rodin, zatížené vinou neb úpadkem ("V podvečer věku", 1898 a "Dramatická
sonata", 1907). Své barokní podstatě se přiblížil, když v obnovených obrazech
z pověsti a dějin ("Tristan", 1908 a "Ferrarská trilogie", 1917-1920) převlékal
moderní lidi do historických krojů a konal na nich svá patologická studia o
stálém zápasu velikosti s nízkostí, umělecké geniality s vlastním tělesenstvím a když
tu nanášel vášeň, ukrutenství, hnus a cynismus.

Proti této dusné rafinovanosti, která odpuzuje, liboval si spolutvůrce
českého divadla v Brně, Jiří Mahen (vlast. Antonín Vančura, * 1882), alespoň v
nejvykvašenějších svých dramatech, v prosté a pádné lidovosti, jejímiž pevnými
obrysy tu dovedl výjimečně překonati svůj roztěkaný impresionismus. Krajan a

205