skromném prostoru "menší valdštýnské trilogie", jest smělým krokem k obnově
historického románu českého, i když se básníku zcelanepoštěstilo zmoci dějinnou
látku tak rozsáhlou a hlavně vyložiti problematiku vůdčí postavy Valdštýnovy,
posunuté do pozadí. Ale dílo jest památné i tím, že dalo mohutný slovesný tvar
nové filosofii českých dějin, přímo namířené proti pojetí Palackého i jeho
pokračování Masarykem. Předpoklady pro to připravila historická věda, která ne.
uztrnula ani metodicky ani názorově na stanovisku velkého učitele všech českých
dějepisců moderních, positivisty Jar. Golla. Kdežto jemný skeptik a odstíněný
mistr karakteristiky osobnosti i proudů světových dějin, Josef Šusta, zůstává
v důmyslných monografiích i v přehledných dílech syntetických věren gollovské
tradici, odlišil se pádný a určitý Josef Pekař záhy od svého mistra, klasik pevné
linie výpravné od dějezpytného impresionisty. Všecek svůj zřetel obrátil k
problému českých dějin, a nespokojil se s úlohou přehodnocujícího kritika, nýbrž
podával naopak nesmírně životné obrazy celých period a zvláště postav, Valdštýna
i Žižky, barokních kavalírů i nejstarších kronikářů a legendistů z doby
románské. Důmyslným rozborem Masarykovy, v podstatě protestantské české filosofie
vytkl v českém dějinném vývoji, zvláště obrozenském, vůdčí postavení principu
národního; posílil tím protimasarykovskou reakci, vedenou zvláště básníkem
českého tradicionalismu, V. Dykem. V pracích o Bílé hoře a jmenovitě v
monumentální monografii o Janu Žižkovi podnikl neúprosnou revisi základních
názorů jak Palackého tak Masarykových a zhášeje mnoho z nimbu, kterým byly
obklopovány význačné postavy české reformace, zdůraznil i kladné hodnoty
katolictví domácího. Takto právě v době, kdy T. G. Masaryk, neobmezený duchový
vůdce intelektuálů pokolení předešlého, dosáhl jako hlavní strůjce politického
osvobození a první president mladé republiky Československé nejprvnějšího
místa v národě a kdy se životopisci, básníci, osnovatelé hovorů ,snažili ještě za jeho
života monumentalisovati jeho postavu, a to i v podružných složkách půlstoleté
činnosti, doznaly jeho čelné názory značného otřesu.

V díle Durychově jest poválečný expresionismus český osobitě spojen s
kulturním odkazem barokní minulosti a samostatně zpracován mohutnou obrazností
básnickou; to mu dodává platnosti a účinu nadčasového. Většina příslušníků poko.
lení poválečného prožívala jej však v jeho vázanosti i nevázanosti dobové, a to voné
slohové podobě, jaké nabyl za hranicemi, zvláště v Německu za soumraku války
a otřesů revolučních; že se v českém písemnictví ozýval ještě dříve, než heslo
bylo raženo, na př. ve verších Sovových a v próse Šlejharově, neuvědomoval si
nikdo z mladých proselytů. Za teoretika a kritika se jim nabídl František Gotz
(* 1894), bystrý analytik a strohý ideolog, pe~ně přesvědčený o sociologické
závislosti veškeré umělecké tvorby; jeho ochota sloužiti názorovým i výrazovým
změnám vlastní generace i uzavírati do odtažitých formulek vývojový tok a osob·
nostní jedinečnost, se zdá nevyčerpatelnou. Vášnivý odpor k válce, která ničí
svazky mezi složkami všelidské organisace, se stupňoval v prudkou nenávist
k civilisaci, zplodivší vraždění světové. Odtud temenil matný kult povšechného
lidství a utopistická náklonnost, vyživená sice vědomostmi a domněnkami
naukovými, ale v zápětí napadající civilisaci, hlavně technickou, kritickým rozumem,
školeným ve filosofii pragmatické. I mísila se pesimistická bolest z lidstva v
přítomnosti pobloudilého s optimistickou důvěrou v člověčenstvo budoucnosti;
v literatuře se to dálo namnoze za cenu konkretní věcnosti, a často se sunula
místo živých lidí jenom stinná schemata. Za mocného působení nauky
psychoanalytické sledují se protuberance podvědomí v pohlavním rozvášnění, v chorobě,
ve snu, ale také v psychose davové, což o dvacet let později předjali dekadenti
z "Moderní Revue". Ve zvláštní směsi kolektivismu a individualismu zdůrazňoval
názor expresionistický tvůrčí osobnost proti světu jevů, jejich trpnému přijímání

198