doléhají na ně neodbytně. Tím jsou spřízněni s básnictvím
proletářským, kdežto morbidnost a smrtnost inspirace
uvádí je v blízkost karáskovské dekadence. Pro tuto další
fázi poetismu jsou nejpříznačnější.František Halas a Vilém
Závada; k nim se později řadí František Nechvátal.

František Halas (* 3. října 1901 v Brně, knihkupecký
účetní, pak redaktor v Praze, od r. 1945 odborový přednosta
ministerstva informací, vydal, odvrátiv se od mladické
revoluční poesie, tyto knihy básní: Sep-ie (1927), Kohout
plaší smrt (1930), Tvář (1931), Hořec (1933), Staré ženy
(1935), Dokořán (1936) a Ladění (1942); mimo silně
objektivační »Staré ženy«, provanuté úchvatným soucitem a
monumentalisujícím smyslem pro nejprostší tragiku, jsou to
vesměs lyrické cykly krajního subjektivismu, který z básní
naze vyznavačských prosakuje i do skladeb sociálně
orientovaných. Fr. Halas, básník nadaný silnou obrazností, hlavně
visuální, slučuje své »okouzlené. ale i odkouzlené« vidění
světa s těžkou hloubavostí a stálým citovým patosem. Rozpor
mezi rozvrácenou a nesmyslnou jevovou skutečností a
básnickým snem ho nepřestává mučiti, sváděje ho mnohdy,
aby nacházel jedinou pravdu ve smrti, která překlene most
mlčení a klidu nad útrapnými a nesmiřitelnými protiklady.
Choroba a zahnívání, hrob a tlení, ponížení lidské bytosti
a hrůza útisku jsou průvodní zjevy Halasovy lyriky, drsné,
drastické a krutě názorné, jejíž mrskačství a sadismus
jsou výrazem askese, při voděné nejen pokáním
idealistovým, ale hlavně kajícnictvím nad dobou, v sobě
rozvrácenou a své děti požírající. Dosavadní svou tvorbu vyvrcholil
Halas knihou Torso naděje (1938), cyklem osmi básní,
v nichž se lyricky mužným patosem vyrovnává s tragedií
země, stižené r. 1938 deseti ranami egyptskými. Hrůza a
bolest, hrdinská odvaha a zrada, apokalyptická vidění a
naděje ztvárněny jsou zde pevnou linií, velkorysou
zkratkou, slovem drsně prostým, zbaveným všech básnických
pří kras a proto účinu monumentálního.

Vilém Závada (* 1905 v Hrabové u Mor. Ostravy),
universitní knihovník v Praze, jest autorem svazečků lyriky formou
poetistické, životním pocitem tragické: Panichida (1927),
Siréna (1932), Cesta pěšky (1937) a Hradní věž (1940).
Výbušná prudkost smyslů, doprovázená sensibilitou až
baudelairovsky zjemnělou, a dramatická intensita prožitků
překvapily hned v jeho prvotině .. zastřené mračny beznadějné
melancholie. Básník brzy odhalil nadosobní kořeny své trvalé

620