Přispěvatelé zavrhovali ze současné veršované tvorby
nejen realistickou předmětnost a didaksi epiky Macharovy,
ale i lyrický symbolismus Karáskův s jeho vybroušenou
tradiční formou. Pociťovali příbuzenství jak s dávno
zmlknuvším Březinou, tak se stále tvořivým Sovou, aniž
si jasně formulovali, že volnými i uzavřenými verši těchto
dvou jejich básnických učitelů proudí týž životní elán,
jakým se inspirovali sami. Ze starších vrstevníků se jim V.
Dyk zdál cizí jak svou analytickou metodou, tak
zkratkovým slohem písně a říkadla. Uznávali Tomana a zvláště
St. K. Neumanna pro jejich vitalismus, kterým se dávali
především unášeti. Vedle volného verše, který se stal
hlavním kriteriem příslušnosti k nové družině básnické,
vyznačoval ji především expresionistický vztah k skutečnosti,
dynamické pojetí lyriky, sklon k metafysice a rys
patetický. Vedle bergsonovce Theera přispěl do almanachu
mladistvý vyznavač pragmatismu K. Capek, vedle
typického impresionisty Neumanna raný expresionista Kodíček,
vedle obou melodických lyriků Fischera a Hanuše
meditativní rétor Jan z Wojkowicz. Ze však se tu hlásí nová etapa
české lyriky, uhádla správně veškerá vážná kritika.

Skutečný· zosnovatel sborníku a teoretický obhájce jeho
zásad byl Otakar Theer (1880-1917), patřící celým svým
dílem ještě k období předcházejícímu. Narozen r. 1880 v
Černovicích v Bukovině, ztrávil dětství v Nymburce a ostatek
života v Praze, kde vystudoval filosofii a byl úředníkem
universitní knihovny. Cesty do Paříže, na Rus a do
Skandinavie mocně rozšířily jeho obzor, vzdělaný studiemi
filosofickými a literárními, hlavně písemnictví
francouzského. Zemřel v Praze r. 1917 a jest pohřben v Nymburce.

Zasvětiv svůj život výhradně písemnictví, rozvíjel od
svého 19. roku mnohostrannou činnost literární. Překládal
z franštiny, psal zvl. v »Lumíru« posudky českých i
francouzských knih a referoval v 1. 1905-1910 o divadle. Z
jeho větších studií literárně historických významny jsou
články o Corneillovi, V. Hugovi, Balzacovi, Sv. Čechovi, Z.
Wintrovi, Fr. Kvapilovi, A. Sovovi, Jos. Merhautovi a V.
Hladíkovi. Jako kritik vyšel ze školy Šaldovy; všímal si
stejně formální jako myšlenkové stránky bedlivě
analysovaných autorů. V posudcích divadelních, všímajících si
výhradně literární stránky her, netajil se, že za vrchol
světového dramatického tvoření uznává vedle řecké tragedie
francouzské klasické divadlo, jež stavěl nad Shakespeara.

599