vlast, veleben středověký mučedník, obětující se za víru.
Vyznavači katolického Absolutna v čete s Jar. Durychem,
lyrikem i romanopiscem, básníkem i publicistou,
polemikem i kritikem, dovedli po svém obměniti některé hlavní
zásady poválečného češství: sdíleli se o úctu k zemi a púdě,
ale k půdě posvěcené pokornou a nábožnou prací; milovali
národ, avšak hlavně jako společenství živých a mrtvých,
nad nimiž bdí světecká účast »velikých našeho rodu«;
filosofii českých dějin pojímali nábožensky, ale v duchu
katolickém, který spatřuje v protireformaci vývojovou
nutnost a dějinné požehnání; tímto směrem dospěli k oslavě
minulosti a Čelili proti historismu svých vrstevníkú.
Rafinovaně barokní duch Durychův představuje tu živel
intelektuální i se všemi tvrdostmi fanatiků myšlenky; naivní
františkánská prostota Jak. Demla sbližuje tento směr
s iracionálností surrealistů; někteří pozdní žáci Březinovi,
J. Zahradníček, Fr. Lazecký a V. Renč, obnovují mystický
entusiasmus a jako jejich mistr spojují jej s horoucí
láskou k zemi.

Nedefinovatelný životní pocit poválečného člověka
vYiadřuje nejlépe lyr i k a, ježto v letech válečných, ale
silněji v prvních letech mírových zaplavila český život vlna
vitalistického optimismu. Jsou jím strženi a zároveň mu
dodávají důrazu starší naturisté, vycházející z
impresionistických předpokladů, Fr. Šrámek a St. Neumann; vrhají
se do něho básničtí začátečníci Jiří Wolker, Zd. Kalista,
A. M. Píša, Mil. Jirko, z nichž nejsilnější brzy opustí tento
směr. Na rozdíl od předválečného vitalismu, který u svých
nejvýraznějších představitelů Oto Theera neb O. Fischera
jevil touhy titanské a pýchu nadčlověčskou, stavěli vitalisté
popřevratoví na obdiv vděčnou pokoru, spokojující se s
nejprostší krásou všedních věcí, a skromné lidství, jsouce
hotovi uvěřiti v jeho základní dobrotu. Byla to přirozená
reakce na válku, zároveň však další znak postupující
primitivisace. Humanismus těchto idylických vitalistů
zpracovával podněty cizí a působil i na to, že později moravská
družina jím vychovaná, Č. Jeřábek, Lev Blatný, Jos.
Chaloupka, z části i jejich kritický průkopník Fr. Gotz,
hledala pod problematikou sociálně-revoluční možnosti
humanitního řešení.

Dokud poválečná politicko společenská stabilisace
nebyla zastavena nenadálou krisí hospodářskou a tísnivými
0bávami z nového válečného vzplanutí, trval onen jasný
po
587