kterak zároveň s názorem o jednotě osobnosti hyne smysl
pro pevnost tvaru slovesného.

Nejpravdivějším uměleckým výrazem poválečného
nihilistického rozvratu byl německý ex p r e s i o n i s m u s,
vládnoucí stejně v literatuře jako ve výtvarnictví a
částečně i v hudbě, ohlašovaný již některými zjevy
písemnictví předválečného. Již svým názvem se expresionismus
stavěl příkře proti impresionismu, příznačnému pro
evropské umění předválečné. Nechtěl býti uměním dojmovým,
nýbrž výrazovým; vycházel ze stavu duše, která si v
intensivním zážitku skutečnost přetváří; jeho čirá duchovost
rozbíjela tvary a soustředila své tvůrčí napětí k visí. Ve
vášnivém subjektivismu za vystupňované citovosti
vyjadřovali expresionisté protest proti skutečnosti a z ní
především proti válce a jejím následkům a vedle toho nadšení
pro hodnoty válkou zavržené a zneuctěné, pro soucitnou
a bratrskou humanitu, překypující optimistickým
výkřikem: »Člověk jest dobrý«; ale časem se přetvořil jejich
humanismus v revoluční socialismus s požadavkem třídní
diktatury. Mezi hlavními představiteli hnutí zaujímali
čelné místo naši němečtí krajané, pocházející namnoze z
pokročilého židovstva pražského, Fr. Werfel, Max Brod, Fr.
Kafka, vedle G. Trakla, Fr. von Unruh a j.; tato všecka
jména se těšila u nás pozornosti, projevující se překlady,
kritickou diskusí a částečně i nápodobou. Německý
expresionismus stýkal se v lecčems s francouzským kubismem
a názorově se namnoze kryl s humanismem, k němuž došli
ve válce francouzští unanimisté. Po bezvýznamné a nevalně
působivé vlně čistě negativního d a d a i s m u s jeho
anarchistickým odporem proti minulosti a logice pronikal
k nám po světové válce intensivněji francouzský s u r r
ea I i s m u s, teoreticky podepřený zásadami André Bretona
a přiklánějící se k psychoanalytické teorii podvědomí a snu.

Tyto různorodé skupiny se shodovaly v důsledném
odporu proti rozumovým a logickým složkám básnictví,
zdůrazňujíce proti nim tajemné hlubiny duše, představové vlnění,
hudební zasvěcení do prapodstaty bytí. Ze snahy dobrati
se b á s nic tví č i sté h o dospěl filosofický teoretik
Henri Brémond k mystické koncepci poesie, splývající
s modlitbou. Zdánlivého ověření se mu dostalo tvorbou
velkého žáka Mallarméova, Paula Valéryho, který však hledá
prajádro básnické spíše v metafysickém pohledu do
problémů života a smrti, vyjadřovaném symbolicky ve formě

574