nauk Emanuel Chalupný (* 1879), zprvu Masarykův žák, pak
jeho odpůrce. Zkušenosti ze sociologie (od r. 1916 vychází
jeho Sociologie) rozpočtená do 15 dílů) přenášel i do
literární historie. Největší pozornost věnoval Jungmannovi
(1909 a 1912), Havlíčkovi (1908 a 1929) a Březinovi (1912
a jindy). Zajímavě ocenil i Sládka a jeho dobu (1916) a
dílo Jos. Holečka (1926).

Estetika může se vykázati jedinou významnou
osobností tohoto období, Otakarem Hostinským. Otakar
Hostinský (1847-1910) byl profesorem estetiky a dějin hudby na
Karlově universitě, ale přednášel i na malířské akademii a na
konservatoři dějiny hudby. Vycházeje z Herbartovy
estetiky vytvořil vědu o konkrétním umění, jejíž zásady uložil
do tří spisů německých. Vlastní jeho pracovní oblastí jest
hudba, především její dějiny; tu přispěl k poznání našeho
hudebního života v XVI. věku a rozebral historicky českou
píseň lidovou. Jeho četné stati hudební jsou často spojeny
i s literaturou. Vyložil prosodické základy českého
básnictví; obhajoval literární realismus; přispěl k poznání
podstaty dramatu a napsal hojnost posudků básnických děl.

Jazykozpyt a f"dologie. Převrat v české jazykovědě, která
v 70. letech se octla v stagnaci, se pojí k velkému sporu
o pravost RKZ. Mladá filologická generace, která přišla na
osamostatnělou českou universitu, byla vychována t. zv.
školou mladogramatickou v čele s K. Brugmannem a Aug.
Leskienem, Fr. Miklošičem a Vatro Jagiéem. Hnutí to
nespouštělo s očí zřetele srovnávací, hlásalo bezvýhradnost
mluvnických zákonů, jako základ jazykovědného studia
pěstovalo hláskosloví a pod. V duchu doby nevyhýbali se
jeho přívrženci ani kritice dogmat české vědy a odmítali
jakýkoliv vědecký kompromis. Když r. 1886 podrobil Jan
Gebauer, dosud zastánce pravosti Rukopisů, novými
metodami památky opětovnému zkoumání a dospěl k zjištění,
že jsou podvržené, ukázalo se, že se musí podrobit revisi
celé počátky naší slovesnosti a zároveň určiti období,
v němž památky vznikly. Objevila se nutnost zjistit
správný stav a vývoj staré češtiny. S plnou odpovědností ujal se
tohoto úkolu Jan Gebauer.

Jan Gebauer (1838-1907) byl zprvu středoškolským
profesorem v Pardubicích a v Praze, habilitoval se pro
češtinu, ale rozšířil své čtení záhy na celý obor slovanské
filologie. R. 1880 se stal mimořádným, r. 1881 řádným
profe
36 - Arne Novák: Stručné dějiny literatury české.

557