teista a nadšený vyznavač Dostojevského. Hroze se
společenské krise a mravního úpadku, volal po obrodě mravní,
po opravdovosti náboženské, po svědomí sociálním; proto
mu nemohly vyhovovati ani historický empirismus, ani
indiferentnost školy positivistické, ani hospodářský
determinismus marxistických materialistů. Byl však spíše
kritikem než dogmatikem. V studiích o moderní poesii, psaných
ostrým perem etického posuzovatele, v bojích proti
nepravým Rukopisům, v pracích o myšlenkové povaze našeho
náboženského vývoje a jeho spojitosti s národním
obrozením často vystupovala v popředí negace analytikova,
kritické ostří odmítajícího soudce. Ale bystřejšímu čtenáři
nemohl uniknouti kladný obsah: teisticky založená idea
humanity, požadavek dovršiti po mc;>derním způsobu dílo
reformace a pokračovati v životním programu
českobratrském; tu přímo vstupoval do šlépějí Palackého.

:Modernost Masarykova se zračí zvláště také v tom, že
svému křesťanskému positivismu dává široký základ
sociální, - aže byl v Cech ách prvním průkopníkem tohoto
sociálního nazírání, jest z jeho zásluh největší. Uvedl
k nám sociologii jako vědu; učinil moderní socialismus
Marxův a Engelsův předmětem naukové a filosofické
kritiky; zabýval se pečlivě otázkou dělnickou a ženskou,
jakož i problémy společenské hygieny; poukázal k potřebě
sociální výchovy a nejen jako učenec a spisovatel, nýbrž
i jako politik přispěl k pochopení, že národní osvobození
dlužno dovršiti osvobozením sociálním.

Veškeré své ideje proměňoval T. G. Masaryk hned v čin:
od doby klidných a patriarchálních klasiků Palackého a
Purkyně nebylo ducha takového organisačního nadání jako
temperamentní a útočný T. G. Masaryk. Vytvořil v
»Athenaeu« orgán vědecké kritiky; postavil »Naší dobou« revui
moderního rázu proti stárnoucí »Osvětě«; dal podnět k
vydávání »Ottova Slovníku naučného«, jejž si představoval
jako velkou vědeckou encyklopedii; povznesl boj o pravost
Rukopisů z otázky filologické na záležitost kulturně
národní; ukázal nové cesty našim naukovým překladům;
pokusil se občerstviti mladočeskou politiku a založil si
konečně vlastní stranu. Byl profesorem na universitě,
přednašečem pro dělníky, redaktorem, novinářem, poslancem
a státníkem. Vynutil si na veřejnosti oba činitele, kteří pro
kulturního pracovníka jeho rázu jsou životními
podmínkami: nadšené žáky a stoupence, hlavně v mládeži a učené

553