jako novinář a divadelní referent v soc.-demokratickém
deníku »Právo lidu«, pokouší se zjistiti místo básníkovo a
umělcovo v budoucí organisaci společenské a žádá po něm,
aby se přichýlil k potřebám lidu. Slohem namnoze
hymnickým, někdy však bombastickým improvisuje tu rapsodie
o budouůno~ti kultury spravedlivé a harmonické. Z výpravy
za sibiřskými legiemi vyvážil několik svazků dojmů a
poznatků, z nichž Jaro v Japonsku (1923) vyniká barvitostí
impresionistických zátiší. Také F. V. Krejčí přešel mezi
beletristy, ale nedovedl ani jako povídkář ani jako
dramatik dostáti zdaleka uměleckým požadavkům, které sám
v kritice vztyčoval. Z prózy F. V. Krejčího uvádíme:
tendenční . romány socialistické observance Zlatá hvězda
(1909) a Dům v Hluboké cestě (1932), emfatické povídky
o umění Síla přeludu (1910) a romány s legionářskou
ana1;>así v pozadí Poslední (1925) a U protinožců (1927).

Zvláštní kritickou skupinu tvořili stoupenci »Moderní
revue«, hlásící se ke kritické metodě impresionistické. Byli
ještě příkřejší při posuzování písemnictví domácího, zvl.
realistického; viděli sílu umělcovu v jeho důsledném
odporu k době a okolí; zahloubávali se rádi do podvědomých
vrstev lidské bytosti, kde kořeny umění leží vedle kořenů
rozkoše, smrti a vášně. Od Nietzscheho přijali
aristokratický individualismus, od Przybyszewského
psychologipodvědomého a těsnou souvislost pohlavnosti s uměleckou
tvorbou, od Wildea křehkou formu kritické essaye.

Zakladatel »Moderní revue« Arnošt Procházka
(18691925) se pokusil v dekadentní lyrice sešitkem zhnušené a
elegické erotiky Prostibolo duše (1894); později se věnoval
kritice a překladatelství. Jeho četné, jazykově a slohově
rázovité překlady románů a dramat z románských a germánských
naturalistů, dekadentů, symbolistů a novoromantiků
(většina vyšla v 1. 1905-1921 s různými pseudonymy v
»Knihách dobrých autorů«, které obratně řídil), svědčí o
šťastné volbě děl umělecky neb myšlenkově průbojných. R. 1916
a 1919 vyšel pestrý soubor Cizích básníků ve 2 sv. Kritické
práce Procházkovy v »Moderní revui« a v »Literárních
listech« objímají vedle literatury také výtvarné umění. Za
předmět své analysy volí si A. Procházka, duch skeptický
a drsný, hlavně autory neznámé neb mylně chápané i
vykládá jejich obsah neb hájí je proti předsudkfun. Libuje si
jmenovitě v ,básnících i vÝtvarnících s bohatou ideovou
náplní, kteří se vyjadřují naturalisticky nebo
novoroman
545