f3aldovo kritické umění užívalo mnohých forem:
mikrologického rozboru slovesných prostředků i makroskopické
zkratky celého zjevu, typologického zařazení postavy i
dušezkumného proniknutí nejindividuálnější záhady. Ale
vrcholu dosahovalo tam, kde se obracelo k podobizně, hned
zkratkově črtané, hned prokreslené do nejjemnějších
odstínů: jeho charakteristiky K. H. Máchy, B. Němcové, Jana
Nerudy, mládí Jar. Vrchlického, A. Sovy, O. Březiny, Jos.
Hory, Jiřího Wolkra a Danta, Shakespeara, Rousseaua,
Flauberta, Zoly, Verhaerena, Rimbauda jsou nejlepšími
kusy svého druhu v našem písemnictví. f3aldovi však
nestačí postavy charakterisovati, nýbrž chce je vždy také
hodnotiti, ale tu dochází, zvláště pokud jde o vrstevníky,
zhusta výsledků vratkých; vadí mu při tom především
osudná zásada o »kritice lásky a nenávisti«, která přečasto
vnáší osobní pojetí do kritických soudů.

F. X. f3alda jest tvůrcem české mluvy kritické. Přijal
prvky z odborného jazyka psychologického, vytěžil hojně
ze studia slohu kritiků, essayistů a filosofů cizích, ale
uvedl v stejné míře do své řeči výraz lyrický, náchylný
k obrazu, dbalý myšlenkového i náladového odstínu,
tíhnoucí k hymničnosti; sám uskutečnil v tom svůj názor, že
sloh jest jen a jen projevem individuality, tedy živlem
subjektivním. Po r. 1900 se jeho jazyk oprostil, nabyl
českosti a členité krásy a stal se vhodným pro formu essaye,
kterou f3alda k nám uvedl a virtuosně vedle O. Březiny a
M. Martena vypěstoval; v pozdních letech dodal své mluvě
vedle dramatické hybnosti také lidové, někdy schválně
triviální drastičnosti.

f3alda jest vedle Havlíčka a Machara nejskvělejší a
nejbřitší český golemik. V krajně osobních bojích s Jar.
Kvapile!?, M. A. Simáčkem, Jiřím Karáskem, Vil. Mrštíkem, K.
M. Capkem-Chodem, Jos. Laichtrem, V. Dykem rozpoutal
i svůj nebezpečný sarkasmus a svůj divoce ironický humor.

V kritikovi f3aldovi byl ukryt tvůrčí básník, prorážející
v essayích. Jeho verše opustily záhy původní přepych
parnasistní, zahalující metodou symbolismu pesimistickou
meditaci a rafinovanou náladu; spadají do let 80. před
započetím vlastní tvorby klasické. K lyrice se f3alda vrací až
po r. 1908 a otiskuje ji v »Novině«, nejhojněji pak o 20 let
později v »Zápisníku«. Jsou to básně rázu dramatického,
mnohdy rozměrně rozrostlé, o tragice života, o ztraceném
ráji prostoty a mládí, zachycující dravé konflikty srdce

542