vážných žen, jdoucích za hlasem srcice, obklopují erotické
dvojice dějovou dobrodružností; v malbě staropražského
prostředí, v evokaci moří a ostrovů, zámků a klášterů, ale
i ve výjevech válečného hrdinství a státnického důmyslu
strůjců samostatnosti národní se básnířce dařívají partie
sugestivní. Zeyerův vliv jest všude patrný. R. Jesenská se
pokusila také několikrát o drama; jenom tragedie milostné
vášně ženiny v staropražském prostředí stol. XVI. Estera
(1909) a heroická hra vášně vladařské a milostné Attila
(1919) mají z jejích kusů ctižádost básnickou; z řady
komedií se dočkala značných divadelních úspěchů zvláště
lyricky křehká Devátá louka (1924).

Vychovanec »Moderní revue«, lékař a učenec Antonín
Trýb (* 1884) píše vedle meditativní lyriky povídky s
látkami exotickými, které prozrazují jemný smysl stylistický a
vědecky zasvěcený pohled do odlehlých kultur. Ten
vyznačuje především mistrovský cestopis Před branami východu
(1920). Kombinačním uměním se vyznačují čínské Příhody
domu na Čang-wu (1930). V široce založeném románě z
náboženských a politických zápasů doby Diocletianovy Císař
chudých (1935, II. vyd. 1939) působí víc spisovatel filosof
než historický epik.

Úsilí spisovatelek o odhalení ženské duše. V období
masarykovského realismu a hnutí pokrokového se podstatně
změnil názor na ženu a .na ženskou otázku. Vedle domácí
tradice, započaté K. Světlou a E. Krásnohorskou,
působilo silně ženské hnutí v cizině, řešené filosoficky, eticky
i umělecky. Millův politicko filosofický traktát
»Poddanství žen«, zdůrazňující právní a občanskou rovnost ženinu,
Tolstého sociologická studie v povídkovém rouše
»Kreutzerova sonata«, volající po obrodě manželství v duchu a
pravdě, Bjornsonova a Ibsenova dramata, usilující o
čistotu a pravdivost vztahů mezi mužem a ženou, ženské
postavy poesie ruské od Puškinovy Taťány po kladné zjevy
románů Turgeněvových a Gončarovových, koncepce
svobodného ženství anglických spisovatelek G. Eliotové, sester
Brontěových a El. Barretové-Browningové i typy
moderních žen románů francouzských, to vše budilo živý ohlas
i u nás. Nejohnivějším mluvčím tohoto období ženské
emancipace byl J. Sv. Machar, ale i u A. Sovy a především
u O. Březiny ozývá se úsilí, aby byla žena bratrsky účastna
obrodného díla lidského. Řešení těchto sociálně
mravnostních otázek dotýkali se ve svých románech i M. A.
Šimá
514