(1860-1907, roz. Kubešová), široce vzdělaná mistryně
melodie hlasové i mravnosti povahové (její »Literární
pozůstalost«, vydaná r. 1907 manželem Jaroslavem Kvapilem,
obsahuje studie románové a úvahy o ženském herectví).
Vedle nich vynikli: Marie HUbnerová (1866-1931),
Richard Schlaghammer (1873-1916), Rudolf Deyl (* 1878),
Iza Grégrová (* 1879), Marie Hilbertová (* 1883) a
Leopolda Dostálová (* 1881). Na »Městském divadle«
převýšil Václav Vydra (* 1876) své druhy charakterní kresbou
tragických postava Bohuš Zakopal (1874-1936)
mošnovským humorem; z hereček dobyly úspěchu Marie Ptáková
(* 1876) a Marie Bečvářová (1879-1936).

Kritika divadelní se rozvila s rozvojem novinářství let
devadesátých. Sledovala pečlivě vývoj divadelních otázek
doma i v cizině, dávajíc domácímu divadlu zpravidla plodné
podněty. Vedle F. X. Šaldy a F. V. Krejčího, kteří mají
hlavní pole působnosti v kritice literární, stala se divadelní
kritika středem činnosti nejpronikavějšího divadelního
kritika doby, Jindřicha Vodáka (1867-1940). Ten svou
pozornou analysu, opřenou o rozsáhlou kulturu literární a
divadelní, věnoval nejen dramatikům, ale i hercům. Realisticky
střízlivý v úsudku i požadavcích a jízlivý ve výraze plnil
divadelní rubriky »Času«, »Lidových novin« a »Českého
slova« informovanými a obšírnými referáty. - Do »V
enkova« psal své posudky J. Hilbert, do »Nár. politiky« po
Šimáčkovi H. Jelínek a K. EngelmUller. Svými začátky sem
náleží i O. Fischer.

Z divadelních časopisů průkopnický význam v proudění
protirealistickém měla Kodíčkova Scéna (1913-1914). Ke
sbírkám divadelních her přistoupily: Kobrova Divadelní
knihovna (1894-1911), Divadelní knihovna Máje (od r.
1902) a Švejdův Divadelní sborník (od r. 1902).

Z cizích učitelů nejvýznamnější byl na zlomu století

u. nás dlouho nechápaný Nor Henrik Ibsen (1828~1906).
Zprvu, v 80. létech, byl chá:pán jako realistický, tendenční
dramatik a oceňovány jeho boj proti konvenci a lži, jeho
kritika manželství a mravnosti a jmenovitě odpor
ženských postav ke konvenční morálce. Později byl veleben
jako naturalista, řešící bezohledně biologické základy
dědičnosti, dekadence, choroby fysické i mravní. Teprve
v této době objevila- kritika i obecenstvo, že jeho umění
realistické je těsně spiato s pojetím symbolickým a že
společenský nebo mravní problém je řešen dramatickou
logi
486