tiskli r. 1895 v Roháčkově »Nivě« literární manifest, kde
formulovali své moderní stanovisko. Kritik F. V. Krejčí
je nazval »K a t o I i c k á m ode r n 3,«. Ta učinila svým
orgánem »Nový život« (1896-1907), založený K.
Dostálem Lutinovem a řízený jím a S. Bouškou. »Nový život«
nesledoval jen cíle umělecké,nýbrž pěstoval i kněžskou
politiku. Když začala politika vnikat i do jeho části
literární, časopis upadl a po jeho zániku převzala jeho úkol
v menším měřítku Dostálova »Archa« (od r. 1913). V době
jeho rozkvětu psali do »Nového života« nejen zástupci
»Katolické moderny«, nýbrž i spisovatelé, jejichž vztah Ik
tomuto hnutí byl volný: vedle J. Zeyera a O. Březiny také

J. Š. Baar, Jos. Kalus, O. Bystřina, Em. z Lešehradu a j.

Největším básníkem »Katolické moderny«, který sice
nestál při jejím založení, byl Xaver Dvořák (1858-1939),
vyšlý ze školy Vrchlického. Náměty jeho lyriky, uložené
ve sbírkách často s mystickými názvy, jako na př. Zlatou
stezkou (1888), Modlitby a písně (1893), Sursum corda
(1894), Meditace (1896), Nový život (1903), Soli deo
(1905) a j., jsou běžné katolické poesii nazá:padě: duše
:umdlená vírem světa touží po zasnoubení se Spasitelem
v mystické jednotě, nalézá v Nejsv.' svátosti vrchol
rozkoše a v úctě k P. Marii záruku životního smíru. Poválečné
jeho verše upadají však do planého řečňování
vlasteneckého. Dvořák, duch samotářské kontemplace, je mistrem
formy; postavil metaforu do služeb mystického rozjímání
a účinně využíval symbolů z církevní liturgie.

Výsadou hnutí, kterou se lišilo od staršího katolického
písemnictví českého, byl bedlivý zřetel ke katolickým
básníkům zahraničním. Zvláštní oblibě těšili se u nás vedle
Baudelaira a Verlaina, 'kteří v mystické touze svých
zmučených těl vytvořili několik lyrických arciděl v katolickém
duchu, odpadlý naturalista J. K. Huysmans, vášnivě
katolický romanopisec Barbey ď Aurevilly a publicisté Léon
Bloy a Ern. HelIo.

Dvojí ten proud, tradičně domácí a evropsky
kosmopolitický, představují v »Katolické moderně« její oba
vůdcové, K. Dostál Lutinov a S. Bouška.

Tlumočníkem čelných katolických básníků cizích se stal
břevnovský benediktin Sigismund Bouška (1867-1942).
Jako obratný překladatel i jako vnímavý kritik všímal si
zvláště Verdaguera, M. Maeterlincka, Ern. HelIa. Ohlasem
tohoto literárního studia i ozvukem různých podnětů
příle
482