a propracovával ·se k hodnotám nadosobním, zároveň ve
snaze zachraňovati se ze spleenu skepse a nihilismu své
doby. Umělecká stránka jeho tvorby tím však utrpěla: do
lyriky i prózy vnikal prvek příležitostně časový, stranická
invektiva a improvisační chvat. Dočasně se jich zbavil
a myšlenkově i výrazově se ukáznil v době svého
mistrovství před první světovou válkou a za ní, kdy tvořil ve
veršované epice skladby »Giuseppe Moro« a »Zápas Jiřího
Macků«, povídku »Krysař« a drama »Zmoudření Dona
Quijota«. Také v lyrice dospěl vrcholu knihami »Lehké
a těžké kroky« a » Aneb o «.' neboť tehdy se dokonalo jeho
zakotvení v jistotě národního celku, znamenající proň
nalezení bezpečnosti nadosobní. Představu národa nebudoval
na koncepci citové jako básníci generací předcházejících,
nýbrž na tradici historické, která ukládá žijícím
generacím mravní povinnost pokračování a dovršení práce
generací minulých. Tak vytvořil po Macharovi a Bezručovi
novou fázi české poesie politické. K umělecké výši této doby
se již nevrátil. Přiblížil se jí sbírkou »Devátá vlna«, které
mravní posvěcení dává stále se vracející a obměňující
myšlenka smrti, která je zároveň spočinutím v Bohu i
pokračováním v řetězci generací.

Na rozdíl od četných svých vrstevníků se formálně
nepokusil o volný verš; miloval sloku uzavřenou, pravidelnou,
rýmovanou a nepohrdl ani sonetem. Zato byl novotářským
virtuosem rýmu, hlavně paradoxního a burleskního,
spojuje po havlíčkovsku významy a zvuky z oblastí
nejvzdálenějších. Tím· působil nejúčinněji v poesii satirické, jež
vrcholí »Satirami a sarkasmy« a »Pohádkami z naší
vesnice«.

Básnické pokolení, které přišlo současně s V. Dykem a
zvláště za ním, vzněcovalo se jeho verši; byloť prosyceno
ironií jemu příbuznou. Posmívalo se vlastním smutkům
a milostným vznětům, skládalo kousavé písničky o
marnosti života, pohrávalo si nihilisme]TI. Škrabošku posměšného
cynismu nasazovala si vedle zmíněných již básníků Fr.
Gellnera a Jos. Macha,řada básníků méně významných.

Do okruhu Dykovy mladosti řadí se i jeho důvěrný přítel
Hanuš Jelínek (* 1878 v Příbrami, t 1944 v Praze),
dlouholetý redaktor »Lumíra«. Do literatury vstoupil jako
mussetovský lyrik hned rozmarné, hned elegické noty milostné,
otrávené rozkošnickým jedem dekoračního světáctví.
Mladistvé tyto verše shrnul v nové redakci [( větnových nocí

480