Počal ironickými popěvky a lyrickými improvisacemi,
podpisovanými Viktor Souček a otiskovanými od r. 1895
v Simáčkově » Světozoru «, pak v »Nivě«, »Rozhledech«,
»Moderní revui« a »Volných směrech«. Doplněny v knihu
A parta inferi (1897), působily pravdivým vyznáním
moderní duše, sžírané zápasem dravých pudů s chladnou
inteligencí, kruté skepse s vášnivou citovostí. Ve svazcích
lyriky Síla života (1898) a Marnosti (1900) prohlubuje
V. Dyk tento bolestný proces; kdykoli se ozve nový citový
vznět, nová hra lásky, nový projev života instinktivního,
hned jest tu pohotově výsměšný Mefistofeles se suchým
posměchem, se sarkastickými poznámkami, s
epigramaticky vyhrocenými pointami, aby protestoval, hlásal zlou
pochybnost, učil pesimismu a marnosti. Satirikem
groteskního húmoru, který vyvrcholuje Havlíčkovo a Macharovo
umění epigramu, jest v politických i literárních Satirách
a sarkasmech (1905), Pohádkách z naší vesnice (1910),
později v Panu poslanci (1921) a Zpěvech v bouři (1928).
Básník káře národ, zapomínající své cti a svého práva,
vytýká mu, že zradil dobrou tradici a že se spokojil s
ubožáckým positivi:smem politiC'kým i se střízlivým realismem,
který jest hrobem odvahy k činu a k odboji. Tak houstne
veřejná satira Dykova ve vážnou politickou lyriku, která
od básnického komentáře volebního zápasu Prohrané
kampaně (1914) dospívá k válečné tetralogii, vnitřně
skloubené: přes bolestné protesty proti hnijícím poměrům Čech
předválečných, Lehké a těžké kroky (1915, dopl. vyd.
1927), postoupila k osudové kráse dum a výzev na
křižovatce národního rozhodnutí v době těsně před převratem,
Anebo (1918), k vroucímu patosu vězeňské knihy OkYw
(1920) a k cyklu návratu do vlasti, probouzející se k
svobodě 'státní, Poslední rok (1922); dodatkem k
tetralogijest intimní deník lyri'ka v městě a přírodě Podél cesty
(1922) a cyklus elegického zbarvení, prodšený tuchou
blížící se smrti, Devátá vlna (1930) s četnými motivy
rodinnými a se vzpomínkami na mrtvé přátele (zde i
významná báseň o Březinovi). Lyriku Dykovu doplňují sbírky
Noci chiméry (1917), Domy (1926) a posmrtná Stará
galerie (1933}. Epika Dykova se počíná veršovanými
povídkami subjektivního zbarvení »Tři« a »Slepý«, jež spial
společným názvem Buřiči (1903), vyzrává pak rychle
v cyklech romantických balad lesního a milostného kouzla
i nebezpečí Milá sedmi loupežníků (1906), v cyklu
exo
31 - Arne Novák; Stručné dějiny literatury českě.

477