V pozůstalosti Hlaváčkově nalezen byl cyklus Zalmů
(1934), spojující v rytmické próze ohlasy březinovské s
názvuky starozákonními a odrážející úzkost nemoci a strach
ze smrti s náboženskou naléhavostí.

Vlna české dekadence zachvátila dočasně mnohé
básníky, kteří se pak našli na jiných cestách.

Z družiny »Světozora« se do »Moderní revue« uchýlil na
čas Karel Cervinka (* 1872, povoláním rada nejvyššího
soudu). Současně s Ant. Sovou se postavil řadou náladových
čísel z lesa a z pole, z paseky a z vesnice do předního voje
lyriků impresionistů a nejednou zastřel své obrazy tesknou
mlhou úpadkové zádumčivosti, ano chorobnosti. Vedle
lyrických svazků Zápisník (1892), Krajiny a nálady (1894)
a j. vydal i knihy novel a románů. Tu převládají vedle
motivů ze soudní síně náměty ze života mysliveckého, na př.:

Ejhle člověk (1905), Zahučaly lesy (1908), trilogie Rodina
(1909), Dědicové (1910) a Země (1911). V poslední době
opustil K. Červinka nadobro lyriku a oddal se
vypravovatelství, libuje si v širokých rodinných kronikách, na př.
Vysušený močál (1915), Jeseň (1920). Humoristou řízného
vtipu a stavovské satiry se osvědčil v souborech: Zelená
krev (1907, ze života mysliveckého) a Bez taláru (1903,
ze soudní síně, s pseudonymem V. Štika).

Mezi symbolisty, kteří se ujali dědictví vypadlého z
,předčasně vychladlých rukou Hlaváčkových, zaujal záhy
význačné místo Jan Opolský (* 1875 v Nové Pace, kde dlouho žil
jako dekorativní malíř, t 1944 v Praze). Jan Opolský, duch
J. Karáskovi a K. Hlaváčkovi blízký, spojoval citlivý a
bolestně zjitřený impresionismus s ironičností přízvuku až
nihilistického. Trpná zádumčivost, elegie nad
promarněným životem, ilusivnost a bezútěšnost poznání,
resignovaný agnosticismus - to jsou nejčastější témata jeho
hudebních veršů, shrnutých do početných svazků, na př.:

Svět smutných (1899), Pod tíhou života (1909), Verše
o životě a smrti (1918), Čtení z hvězd a obelisků (1935).
Lyriku doplňuje počtem ještě hojnější drobná próza,
kreslící vedle básnických snů a vidin samotáře životem zrazené
a od života odvrácené: Kresby uhlem (1907), Z těžkého
srdce (1926), Upír a jiné prózy (1926) aj.

Některým ze symbolisujících impresionistů úpadkově
zahořklého smutku se podařilo probrati k citové prostotě a
světlé životnosti. Nejen neúnavnou plodností, ale i šíří
slovesných a kulturních snah všechny převýšil horlivý
Uu
471