formního a revolučního patosu ztělesňoval nejčistěji a
nejbohatěji Antonín Sova.

Antonín Sova (1864-1928) se narodil 26. února 1864
z učitelské a muzikantské rodiny v Pacově a nejen jako
krajinář, nýbrž i jako rázovitý jihočeský snivec a
hloubavý .nadšenec často připomíná svůj domov. Po
gymnasijních studiích přišel r. 1885 na práva do Prahy a protloukal
se tu prací novinářskou, redakční a písařskou. R. 1887
vstoupil do městských služeb pražských, z nichž přešel
r. ;1.898 do městské knihovny; tu se posléze stal ředitelem
a setrval až do výslužby r. 1920. Jen cesty po střední
Evropě, hl. r. 1904, které přinesly mu mnoho myšlenkových
podnětů, přerušily jeho pobyt pražský, bolestně zastřený
rodinným rozvratem a zpestřený prázdninovými oddechy
hl. na Třeboňsku. Dlouhá léta trpěl těžkou míšní chorobou,
jíž podlehl v rodišti 16. srpna 1928.

Z prvních meditačních veršů,složených v I. 1883-188S,
uspořádal Sova malý výběr; ten ho staví v blízkost
mladších žáků Vrchlického, zvl. A. E. Mužíka, ale podobně jako
Machar začátečník se mladistvý Sova výslovně přihlašuje
k Nerudovi. Po příchodu do Prahy řadil se k
sentimentálním genristům ze školy Coppéeovy; ti v malých obrázcích
okreslovali povrch skutečnosti, hlavně pražské, a života
»zapadlých a přebytečných« lidí v městě i na obvodu, s
pointou lidumilnou, občas i s mírnou ironií a hořkým
humorem, jindy s bolestným spleenem. Ant. Sova záhy všecky
lyrickou intensitou prožitků i slova převýšil. Sem náleží
lyrické sbírky: Realistické sloky (1890) převahou námětů
městských a krajinomalebné K věty intimních nálad
(1891) ; cyklus krajinářských pastelů z jihočeského
domova, Z mého kraje (1893), maluje s drsnou láskou a ostrou
názorností »chudé táborské kraje« a s lidskou účastí se
sklání k drobnýJD. jejich obyvatelům. [Novou rozmnoženou
redakci prvních svých tří knih podal Ant. Sova Knihou
prvního zaslíbení 1910.] Ale srovnán s lyriky, s nimiž
tehdy jeho jméno stále bylo sdružováno, s A. Klášterským,
E. Čenkovem, A. Škampou, jevil Ant. Sova již v básnických
počátcích vyšší stupeň smyslové vnímavosti, hlubší
schopnost vznícení citového, jemnější pochopení pro odstín slova,
obrazu a verše. Ve zvýšené míře ukázala to kniha Soucit
i vzdor (1894) s protestem proti společenskému řádu, s
několika významnými motivy pražské poesie a s nevšední
melodičností v číslech intimních.

458