ráz zlomku: našli tam sice místo nejzápadněj~ Slované
z Chodska, zadunělo tam bohatýrství táborského bratrstva
na samém nejvýchodnějším okra'ji Slovenska, ale Morava
tam chybí skoro naprosto. Nic o domovině Palackého, nic

o kraji a junáckém plemeni pod Lysou horou, zcela nic

o Stramberce a Kotouči. Není to krutá výčitka sobě sao
mému, nýbrž jen kus melancholie: kolik půlstoletí práce
bylo by třeba, aby zamýšlený hrdinský cyklus byl opravdu
úplný? Po slově biblickém starý latinský citát paprskem
únorového slunce se stře přes kamennou tvář: ars longa,
vita brevis. Je to tak úplně přesvědčivé při pohledu na
ten věkovitý Jurův kámen.

A tu náš průvodce, drahý doktor Hrs~ka, přerušil mlčenÍ.

Vypráví, jak ogaři a děvuchy nosívají Aloisu Jiráskovi na
Kotouč kvítí a věnce, v2JPOtníná hluché stařenky, jež se
o berličce dobelhala až k pomniku, aby se podívala do
kamenného líce vypravěči svých milovaných Psohlavců,
a je šťasten, že se symbolický dosah jeho pietní myšlenky
osvědčuje.

Alois Jirásek není na Kotouči cizincem: snad až k němu
přijdeme na besedu v letním slunci nebo v podzimní záři.,
uvidíme, jak se, hledě do Jurova kamene, spokojeně usmívá.
Proč by si měl sám něco vyčítati zde, kde mu lid spontanně
dobrořečí?

(Hovory okamžiků, 1926, str. 28-30.)

128