a básnicky symbolisoval ve volném kraji, slastně se
chvějícím v objetí oblohy. Ale hory, jež Neruda znáod
odstínů ovzduší až po flóru, neinspirují ho ani tesknou
vznešeností ani chladnou výší, zdůvěrňuje si je. Pod
jejich stráněmi a vichřicemi prochází ve střídavé hře
dojmů a nálad posledními plesy a prvními tuchami
smrti, konec podzimního cyklu jest táhlé, chmurné
maestoso. V každém cyklu »Prostých motivů« znamená
závěrečná báseň vystupňování a vyvrcholení: opojná
erotika z motivů jarních vyhnána v apostrofě T erézy
a Gesu až k paroxysmu, synthesu slavného léta, avšak
zároveň i divinaci zádumčivé jeseně zavírá toužebná
vzpomínka na Hálka; celou tichou moudrost podzimu
v tragické stručnosti zhuštuje strofa:

»Je pravda! Nač se plavit mořem,
nač slézat strmých tvorstev lem:
zde zcela nízký pahrbeček,

a za ním zcela nová zem!«

Stilově tíhnou podzimní a větší ještě měrou zimní mo='
tivy ku krajní prostotě výrazu, omezují se na kratičké
strofy, užívají písňové jednoduchosti prostonárodní,
varují se deskripce a široce malebné dikce a právě tím
dosahují hlubokých účinků - kolik melancholie a kolik
lyrické krásy zamknuto je jen v čtyřverší skoro pro=,
saickém na pohled:

»Již širý kraj zhnědnul a hory jsou
jak holé zdě,

a vzpomenuv jara nevíš víc,
nač bylo zde.«

84