MU20VJ: A OSUDY.

297

Zasáhnou-Ii hloub do jeho. bytosti, ztráví s nimi
rád delší dobu a neodejde dříve, dokud se úplně
nevyrovnal ... toť psychická forma jevu, který se zdá
školské moudrosti methodickým vyčerpáním otázky.
Někdy zastaví se kritík pouze na oka mží k, nahlédl-Ii
intuitivně, že na problému, na knize, na autoru sám
nevyroste ani o píď ... proč dotkl se kritik věci pouze
povrchně, zní pak výčitka školometů. Avšak nejen
erotická, nýbrž i intellektuální vášeň zná
dobrodružství, k nimž musí se vraceti znovu a znovu:
u Bělinského se úzkostná a osudná otázka po
možnosti národní ruské literatury opakuje skoro
periodicky; Carlyle nedovede se zhostiti obavy, že stěží
vyvázneme z negativního věku; Ruskinovi se stává
myšlenka o primitivním realismu jako výraze
zbožl).ého a mravního poměru k žívotu málem manií:
a všichní tři kritikové rozvili právě těmito problémy
svoje já. Nešlo jim o positivní řešení, toužili jen po
vyšši vnitřni svobodě.

Lessing (se sensitivnějším Diderotem) byli první,
kdož žili takto kritiku. Lessing, zvídavý a zvědavý
intellektualista, proběhl všemi vědami a
několikerým uměním; protože žil příliš rychle, vinili jej z
nestálosti; protože byl dobrodruhem poznání,
vytýkali mu libovolnou nesoustavnost. Byl to kriti~
sanguinický: vrhl se do vědy, jako by se byl rozhodl
státi se odborníkem; probil se rychle k jádru a zne.
chutil si stejně chvatně celou oblast poznávací. Čtěte
duchaplnou a trochu přetíženou mikrologii
"Laokoonta"; zdá se vám, že nemůže na světě již Lessinga
tak zajímati jako psychologie starověké plastiky,
ověřená filologicky a antikvářsky. Ale zatím co
uvažujete, jak si Lessing představuje druhý positivní díl
této knihy, formálně stejně nemožné jako nevkusné,
Lessing ztratil úplně zájem o řeckou plastiku a o
Winckelmannovy doktriny, myslí zase jen na di·