Mu2ovl: A OSUDY. 2S3

Politický směr, jejžBismarck zastával, násilně byl
odstraněn hned při jeho odstoupení před pět a dvaceti
lety, a ti kdož z jeho rukou přijali otěže státní,
obrátili německou politiku na jiné dráhy; dnes
nerozhoduje již trapná okolnost, že stalo se to právě ve
chvíli, kdy již kancléře nepotřebovali a kdy mohli
klidně tráviti z výsledků jeho životního úsilí. Mladý
panovník, jemuž se tehdy zdál Bismar.ck příliš
nepohodlným kormidelníkem, dovedl říditi loď
Německa dle své vůle a dle svého plánu: zda šťastně?
Jest nesporno, že rá~cové a spolupracovníci, jimiž
se obklopil, byli, i hez srovnání s Bismarckem, lidé
malého umu a malého charakteru, nebyly-Ii to přímo
pathologické zjevy. Necítili proto zodpovědnosti a
hověli prostě vůli i libovůli panovníkově, jenž takto
v ješitné samolibosti dal zmohutněti svým slabostem
a nepostavil nepoměrných svých předností do služeb
vyšších ideí.

Tak po nelítostně reální politice bismarckovské
dostala se na trůn ik veslu divadelní romantika,
která, milujíc dekorativní přehoz vladařského pláště
a theatrální pohyb ruky caesarské, nepochopila
naprosto potřeby a smyslu doby a která místo krásného
a mal oml uvného činu spokojila se s krásně dunící
frasi. Stálé obracení se k minulosti, věčné opájení se
hohenzollerskými dějinami, nechutné uctívání
korunovaných předků, které činilo Viléma I!. tolik
neoblíbeným u lidí opravdově moderních a které
otvíralo bránu zpátečnímu tradicionalismu a
despotické sentimentalitě ve smyslu královského páru
Bedřicha Viléma I II. a Luisy, toť výraz tohoto
neplodného politického romantismu, jakéhož byl právě
Bismarck závilým nepřítelem.

Rovněž čistě romantický jest i politický
exotismus Vilémův, propukající v horečné politice kolo-