MUŽOVÉ A OSUDY.

173

kritikové, jako Bělinskij a Dobroljubov, uvítali jeho
velká díla, - i v literárních otázkách byl Gončarov
především důmyslným pozorovatelem z dálky, jak
svědčí nejeden blesk bystrého názoru v jeho knihách,
nikoliv však veřejným účastníkem. Gončarov
neudržoval pražádné literární korre.spondence ve vlastním
smyslu, ale i své osobní doI'ísy určil v závěti zkáze,
maje cudný odpor ke všemu důvěrnému, odhalenému,
nediskretnímu, pokud se to tlačí do veřejnosti: snad
samojediný z celé ruské literatury uskutečňoval
Flaubertův požadavek "impassibility" spisovatele,
ztrácejícího se naprosto za dílem. Proto zůstalo též
zcela utajeno, jakou účast na jeho vnitřním vývoji
měla iena; zevního podílu na něm neměla. Jest však
velice pravděpodobno,· že Sonička, že Naděnka, že
Julia Pavlovna z "Obyčejné historie", této
autobiografické knihy Gončarova mládí, jsou podobiznami
žen, jež básník v mládí miloval, a ten, kdo stvořil
postavu Olgy lljinské, vedle zpřízněné
Shakespeareovy Porcie a Puškinovy Taťány jednu z
nejkrásnějších typů moderní dívky, jistě mnoho . studoval
duši ženskou, a to nejen průměrnou ruskou dívku
jemné vrstvy společenské, kam obracel své zraky
hlavně Turgeněv, nýbrž i ženu prohloubenou a
obohacenou kulturními a mravními podněty nové
Evropy. Ale Gončarov, na rozdíl od tak mnohého
krajana, uznává a líčí ruskou ženu výhradně, pokud
jest dámou, dobře vychovanou příslušnicí
vznešených neb alespoň zámožných společenských kruhů,
pokud nesnaží se vymaniti ze zákonů a forem
elegantního světa: emancipace, kterou provádějí
Gončarovy sympathické hrdinky, začíná a končí se v
oblasti citů, názorů a ideí, nikoliv v říši společenských
útvarů. I tu jest patrno, že nedůvěra, kterou chová
Gončarov ku převratítm všeho druhu, jest spíše
nedůvěra gentlemanova než konservativcova.