ve vesnické chaloupce. Petr Halket jest hoch celkem naivní a
dobrý a všecky ohavnosti páchal jen, opiče se po ostatních. Když
noc velmi pokročila, blíží se kroky; místo nepřítele dojde však
k Petrovi muž ve dlouhé, bílé plátěné říze, temných vlasů a očí,
jehož ruce a nohy jsou zraněny. Voják nedovede dlouho
uhodnouti, kdo jest cizinec; ale čtenář vysvětlí si to hned po prvních
slovech jeho, když na otázky, zdali jest Židem a byl-li na rukou
a nohou probodnut ve válce, odpovídá, že jest Židem z Palestýny
a že rány, ty byly mu učiněny dávno, dávno.

V rozmluvě obou leží význam a jádro knihy. Není však psána
na základě určitého vyznání křesťanského; Ježíš Kristus jest zde
učiněn hlasatelem dokonalé, nesobecké bratrské lásky, učení to,
jehož příslušníci byli na zemi, než ještě vyvinul se na ní - člověk.
Na otázku Petrovu, náleží-li k nějaké společnosti dobývající
diamanty, zlato nebo pozemky, odpovídá: "Náležím k nejsilnější
společnosti na zemi - jest nejrozšířenější a stále roste. Jsou mezi
námi lidé každého plemene a z každé země: Eskymaci, Číňané,
Turci, Angličané, lidé každého náboženství, budhisté,
mohamedáni, konfuciovci, svobodní myslitelé, atheisté, křesťané, židé.
Nezáleží na tom, jakým jménem se člověk zove, jen když jest
jedním z nás." K námitce Petrově, že těžko se asi dorozumívají,
odpovídá cizinec: "Jest znamení, po kterém poznáváme jeden
druhého a po němž pozná nás svět." (Po tom poznají všichni, že
jste učňové, že budete milovati jeden druhého.)

Dále praví na otázku, kdy povstala společnost ta: "Tehdy než
člověk tudy kráčel, když dicynodont skláněl se láskyplně k svým
mláďatům, a hroch, jehož nelze nalézti na povrchu země, leč
pohřbeného v kamení, s něhou volal na svou družku, když ptáci,
jejichž otisky drápů jsou nyní na skalách, létali ve slunci, radostně
na sebe volajíce, i tehdy, když nebylo člověka, ranní šero tohoto
"království" spadalo na zemi. A stále, ano slunce vychází a
zapadá a planety krouží, my rosteme a rosteme. - Všecka země
jest nak I přijde den, kdy hvězdy, jež dívají se na tento malý
svět, neuvidí žádného místečka, jehož půda jest vlhka a temna
krví člověka, prolitou jeho bratrem; slunce vyjde na východě
a zajde na západě a ozáří tuto malou zeměkouli a nikde neuvidí
člověka, zničeného bližním jeho. I ukovají lidé své meče v pluhy
a své oštěpy v nože štěp ovací ; národ nepozdvihne se proti národu
a nebude se již učiti válce. Místo trní naroste jedle a místo šípku
stromek myrtový, a nešlápne již člověk na člověka na této svaté
zemi. Zítra vyjde slunce a obleje tyto temné pahorky světlem
a skály se v něm zalesknou. Není jistější tento východ než
příchod onoho dne. - Zde na tomto místě, kde stojíme, povstane

118