těch druhých šest droužek ji vzalo. Šla jsem s
nimi V nedaleké vesnici je kostel, u něho hřbitov,
tam jsme zastavili. Kněz a zpěváci na nás čekali;
rakev se postavila a obyčejné obřady se započaly.
Když kněz udělal nad zesnulou nevěstou posledDí
kříž, pustili ji čtyři chlapci do ouzké komůrky.
Děvčata sejmuly věnečky s hlavy, chlapci vzali
kytky a posypali nimi její bíle a červeně
omalované lůžko. Ruce zalomené majíc, nad hrobem
'sehnutá klečela máti a naříkala hlasitě: "Má ubohá
Manko! Má dobrá děvečko, již mne nebudeš víc
těšit. Položíli tě do studeného hrobu a tvrdou
hlínu naházeji na tvé dobré srdéčko, které mne
tak tuze milovalo. Ó tatíčku nebeský, kterak si
mohl takové hoře na mne dopustit I" - Smuten
stál otec, ale nemluvil slova; ruce na prsou
přeložené dival se kalným okem do hrobu. Jen
chvílemi vyvinul se hluboký vzdech ze stisněných
prsou a ústa se křečovitě stáhla, ale tu přikryl
honem tvář širokým kloboukem, by nebylo vidět
násilný jeho pláč. Přátelé těšili jak obyčejně
naříkající matku, aby neplakala, že má o jeden
stupeň blíž do nebe. Ale to jsou marná slova. Kdo
by chtěl potěšit krvácející srdce matčino I

Smutno mi bylo, když jsem šla za sklíčenými
rodiči .do malého kostelíku a mnohá trpká
upomínka mi srdce sevřela. Jakž by to mohlo ale
jinak u hrobu být; každý má někoho, kterého
buď již oplakává, anebo se bojí, že ho ztratí.
Kněz se pomodlil, lidé se pomalu rozcházeli, a
zvlášť pospíchala svobodná chasa do hospody, kde
památku mrtvé propili a protancovali na útraty

s

65