116

se vyki-iknouti: »Toužím žíti mezi oněmi lidmi bez dějin, ktei-í
ničeho za sebou nevidí než svoje vlastní šlepěje a pi-ed sebou nic než
prostor, volné prostranství pro vlastní sílu.« Tento protest vyrllstá
organicky z kritického názoru mladoněmeckého, jenž bezpodmínečně
vždy a všude žádá nejtěsnější přilnutí k skutečnosti, volající po činu.
nikoliv k fikci, uspávající v reflexi, jenž vidí svoji skutečnost l?ouze
v přítomnosti, vyiadující sílu charakteru a nikoliv v minulosti,
spdkojující se s oblastí nečinné myšlenky a vzdušné obrazotvornosti.
Rozpor dvou názoru zeje tu v celé své šíři: proti romantice, jejíž myšlení
i praxe život historický vykládaly, staví se tu nové pokolení, které
chce samo žíti a odkládá zbytečnou pHtěž mrtvých tradicí, zadržující
kroky. Nezůstalo ph tomto významném projevu zrozeném z tísně
doby na smrt nemocné historií, kter}' dnes připadá jako příčinná
pi-ectzvěst Nietzscheovy »nečasové úvahy« »0 škodlivosti historie pro
život«, n}'brž jeho ohlasy ozývaly se právě tak v kritické jako produk,
tivní praxi mladoněmccké. Jako kritikové posuzovali mladoněmečtí
3utoi-i ostře stále rostoucí spoustu historických románů, jako tVllrčí
spisovatelé hleděli ,- až na diletantského Mundta - nahraditi je ro·
mánv námětů moderních.

Uvázla-li mladoněmecká kritika častokráte na mělčině, posuzujíc
tendenci a látkovou povahu jednotlivých děl literárních, byla naprosto
Ix'zradna, jednalo-li se o stilovou organisaci umění slovesného. Učitelé
a miláčci mladoněmeckých kritiků byli spíše slohoví manyristé než
stilisté umělci: tak Jean Paul. Menzel, Bocrne, Janin a i Heine. také
lJlányrista genialní: slohovou pri'tpravou jejich byly žurnály se svou
{'ečí depeší, rychle psaných poznámek, informativních skin: nikdn
ze spisovateli't mladoněmeckých neuměl psáti verš tl ; nikdo z nich
nebyl dynamikem a pathetikem slova jako V. Hugo. Pohrdajíce
odměřeným klidem a vybranou lhostejností dvořanského slohu
Goetheova, nedovedonce se pi-izpi'tsobiti hlučné, ale pi-ece mohutnou
vlnolnesené rhetorice Georges Sandové, dospěli k podivnémth ski-íženÍ sti·
lových prvkú. Humoristicky a selttimentálně rozechvělý sloh
krajního subjektivisty Jean Paula byl východiskem: nekonečně jemná
citovost a vznětlivost. stálé propukání vlastní osobnosti vedly tu jednak
k lehkovážné stilistické improvisaci, jež o větě nepracuje, n}'hrž ji
prostě vrhá, jednak k zborcenosti period, jež náhlý nápad trhá a láme
uprosti'Cd rhytmické vlny. Tomuto manýrovému slohu dali
mlad'lněmečtí spisovatelé projíti nevýhodnou školou žurnáli't: v}·sledek se
dá vypozorovati na jisté bracl1ylogičnosti, úsečnosti, krátkosti
rozsekaných vět, které skládají se spíše jako barevné rozptýlené shm,"