narýsovány několika črtami jadrné figurky d:lusara«, »Kyrysníka«,
kdežto v zhuštěných slohách »Dědečkova statku«, "Loupežníka«,
»Chaloupky«, balady začínající pádnými verši »OdzvoníJi, odzpívali.
slzami se rozplývali«, co chvíli zaznívají ozvuky drobné epiky
Nerudovy. Jenom na krátkou dobu osvojil si Sv. Čech tento názorný
lakonism nerudovsk~', toliko dočasnč přich~-lil svůj zájem k látká!u
í k předm~tům lidové písně, pouze několik básní z této skupiny poja[
do první své sbírky, a vlastně jen k nim vztahuje se programní
skladbička »Má poesie« z r. 1869, jíž Neruda se z »Almanachu českého
studentstva« podivil neméně než »Bouři« neb capricciu "V klášterním
sklepě«.

Studium Jana Nerudy nezůstalo při holém povrchu - r. 1869
SvČech nejen veršoval, ale i cítil po nerudovsku. Oba cykly, vydané
teprve z pozůstalosti básníkovy, »Písně tulácké« a »Písně žebrácké".
vznikly přímo za mocného dojmu »Knih veršů«, tenkráte po prve
vydaných. Pod buršikosní maskou kypivého veselí a nespoutané
životní sily skrývá se II Čecha právě jako II Nerudy těžký žal; divoká
lehkomyslnost požitku a rozkoše tají u obou nespokojenost s tupým
klidem umírněných a usedlých šosáků; dvaadvacetiletý student stavl
se s dočasným svým mistrem úmyslně mimo společnost, aby tím
volněji mohl kritisovati její řád 3. její mravnost. Tři »písně tulácké«
nejsou o mnoho více než pokračování Nerudovy pijácké lyriky »I
mělnické skály«; za to v sedmi číslech »Písní žebráckých" sloučil Sv.
Čech cizí podněty s vlastními postřehy a idejemi. Střídají se tu
motivy běžné v tehdejším českém básnictví s rysy, v nichž můžeme
spatřovati první skizzu pozdějších větších skladeb Čechových: v
apostrofě otčiny skřípe do bolestného patosu Solcových "Zpěvll
svatováclavských« ironická struna Nerudových )}Český'ch veršů«; rovněž
Nerudova jímavá naivnost z »Loretánských zvonků« padá 'světlým
paprskem do svatovítské elegie Máchovy, jíž se přiblížilo číslo třetí;
poslední báseň cyklu zabývá !Se duší mladé prostitutky, právě jak to
doporoučel literární program školy Májové, ale s onou melancholií,
jíž Sv. Čech rád obklopoval »bledé svržené anděly«. Byl-li v tomto
sedmém čísle napověděn čtvrtý obraz »Snú«, lze freiligrathovskou
malbu páté básně pokládati za variaci současné »Bouře«, či za náběh
k ní, ba v barvitém tom líčení lodi vystěhovalecké zmítané
rozzuřenými vlnami naznačeno jest samo jádro »:Evropy«, jež od r. 1869

29